Jeho dědeček byl posledním předkomunistickým ministrem pošt a telegrafů. Petr Vojáček (44), vicemistr Evropy v závodech do vrchu, to v politice taky zkusil. Po Listopadu 89 seděl za Občanské fórum dokonce v parlamentu. Chvíli. Rok. Nevzpomíná na to rád. "Většině lidí tam šlo hlavně o to, co nejvíc si nahrabat." Taky mu chyběly závody. Tak si řekl: Chlapče, tohle není tvůj svět! Trochu bouřlivák - jako kluk si koupil »fichtla«, aby na něj mohl balit holky. A kšeftman - v šestnácti už prodával na burze »angličáky«. Po revoluci vozil lodí ze zámoří horská kola, sněžné i vodní skůtry. A hlavně americké bouráky! V nejlepším se ale na byznys vykašlal. "Já to všechno dělal, abych měl peníze na závodění. Najednou jsem ale zjistil, že závodit přestávám, protože nemám čas." Nechal si jen reklamní agenturu a vrakoviště. Zase v něm zvítězil bouřlivák. Letos jste vyhrál devět závodů mistrovství Evropy. A před pár dny poprvé i anketu Zlatý volant o nejlepšího vrchaře roku. Upřímně: Těší vás víc, že jste v ní zvítězil, či že jste o pár hlasů předběhl Otakara Krámského? "Obojí. Ano, Krámského nemám rád. Začalo to před sedmi lety, když jsem s escortem přešel do skupiny A, kde on byl dlouho suverénní. Najednou jsem ho začal porážet. Já, nýmand, co mu prý nesahá po kotníky! Nemohl to vydejchat. Uznávám ho jako konstruktéra, v tom je machr. Ale jako člověk... Je to cholerik. Po svých mechanicích házel židle, fackoval je. Loni se skoro popral s jedním Španělem, prý mu na trati neuhnul." Na pěsti došlo málem i mezi vámi... "Když mi začal v cizině před fúrou lidí sprostě nadávat, musel jsem se fakt držet. Přesvědčovat sám sebe: Klid, kašli na něj. Když po něm teď vystartuješ, bude to ustuda celý reprezentace. A ještě tě z ní vyhodí..." Víc než úspěchy na trati vás proslavila právě mediální válka s Krámským. Neštve vás to? "Já s tím nezačal. Ale je pravda, že jsem od tý doby asi fakt známější. I policajti mě poznávají. A já platím míň pokut (s úsměvem)." Závodíte i v běžném provozu? "Snažím se jezdit normálně. Občas to ovšem nevyjde. Ze Španělska jsem byl v Praze za patnáct hodin. Dva tisíce kilometrů nonstop. Ale to byla neděle, volný silnice." Boural jste někdy? "Dva tři karamboly jsem měl. Naposledy s BMW 850. V dešti se na mě ze zatáčky vyřítila Avie. Strhnul jsem to do pole a trefil betonový sloup. Auto totálně zničený." Čím jezdíte teď? "Mám chevrolet, šestiapůllitrový turbodiesel. A octavii." Kolik jste už vystřídal vozů? "Jéjej, desítky! To ještě z doby, když jsem jezdil na aukce do Ameriky a Kanady. Něco jsem přivezl, dva měsíce v tom jezdil, a pak to prodal. Taky jsem měl jedenadvacet trabantů." Vy jste sbíral trabanty? "Ne, já s nima kšeftoval! Ještě za komunistů. Dělal jsem vysokou a potřeboval si přivydělat." V trabantu jste ale i závodil. "Bylo mi osmnáct a u naší chaty se jela nějaká rallye. Maminka byla na dovolené, tak jsem vytáhnul jejího miláčka - modrého trabanta - narval do něj zpevňovací rám a tradá na start. Dojel jsem druhej. Pak se tam ale najednou objevila máma. Dostala záchvat vzteku a už po mně šla. Za čas mi to auto ale stejně dala. Sama kdysi rallye jezdila a ještě teď, v jedenasedmdesáti, vyráží s partou ženských na výlety ve dvoulitrovým golfu." Prý vám v autě neustále mluvila do řízení... "No jo, pro ni jsme byli nemohoucí neumětelové. Já, i můj druhý táta. Jednou jsme jeli pomalu, pak zase moc rychle, nebo ve špatným pruhu... Několikrát jsem radši zastavil, vystoupil a jel domů tramvají." Hodně žen jezdí i závody do vrchu. Ve vašem týmu jsou hned dvě. Co je na tom tak přitahuje? "Ženský řídí rády. A kopce nejsou tak fyzicky náročný jako okruhy. A taky jsou levnější než třeba rallye." Nejsou ve vašem týmu i proto, že vy osobně máte pro ženské slabost? "Já přece nezapírám, že se mi ženský líbí! Taky jsem už dvakrát rozvedenej (smích). I když to je spíš tím, že žijeme tak trochu jako cirkusáci. Pořád na cestách. V březnu z domova vypadnu, v září se vrátím. To žádná ženská, pokud je normální, nemůže vydržet." A co teprve ženské, které závodí! Nejenže nejsou doma, ale navíc se ještě pohybují mezi samými chlapy! Nemají s tím doma problémy? "Ty z našeho týmu jsou obě svobodné." Bylo těžké je naučit závodit? "Vůbec. Třeba Kateřině Hošťálkové jsme jen řekli: Hele, tady svítí červená a když blikne zelená, tak se rozjedeš." A to stačí?! "Asi jo. Ženské jsou preciznější a pilnější než chlapi. Já si v tréninku vyjedu kopec desetkrát, ony dvacetkrát. A taky jsou strašné bojovnice. V Portugalsku se Kateřina rozbila o svodidla. Vypadalo to hrůzostrašně! Já nahoře čekal nějaký slzičky, ona ale vylezla z auta a vynadala mi, že měla obutý špatný pneumatiky." Kočujete po světě jako námořníci. O těch se říká, že mají v každém přístavu nějakou milenku... "Ne, ne, na to já už jsem starej." Závodíte ale už pětadvacet let... "No, je fakt, že jako mladej jsem žádnej asketa nebyl. Závody jsou stres. A ten je třeba odplavit. Někdo chodí na panáka, někdo za holkama. A mně alkohol nechutná. Rád se najím a bylo dobrý mít s sebou vždycky nějakou tu kuchařku. Jak ale říkám - to je dávno pryč." Prošlo vám rukama víc aut, nebo partnerek? "Určitě aut! Ty mě braly vždycky víc než holky. Navíc - s autama jsem začal ve čtrnácti. A to s holkama nešlo." Kdysi jste měl z Ameriky dovážet auta i pro pražské taxikáře. Jenže pak se střílelo... "S Ivanem Hříbalem (zavražděný boss taxikářského klanu - pozn. Blesku) jsem byl kamarád. Sehnal jsem pro ně pár Fordů Taurus. Líbily se jim a tak zvýšili požadavek i na kombíky. Jednoho jsem na zkoušku dovezl. V pondělí jsem ho Ivanovi předal a ve středu ho v něm zastřelili." Neměl jste pak strach? "No, byl to divnej pocit. To auto jsem pak od policajtů dostal zpátky. Byla to hrůza! Hříbal schytal snad třicet kulek. Jednu i do krční tepny. Asi si dovedete představit, jak vypadala palubka a sedačky. Nikdo se toho nechtěl ani dotknout. Až Ukrajinec Ivan - za dost velký příplatek auto odstrojil a zničené věci spálil. Byl to poslední auťák, který jsem z Ameriky dotáhl." A nejhorší zážitek na závodní trati? "V roce 1995 se mi v Rieti podělalo přední kolo. Udělal jsem šest přemetů kapota - kufr. Z toho vraku se pak dal použít jen zadní diferenciál." A jak jste, proboha, dopadl vy? "Vykloubil jsem si malíček (smích)... Ale mohlo to dopadnout hůř. Byl jsem zapresovanej v autě, hasiči se k němu ale báli přiblížit, protože z něj tekl benzín a olej, všichni mysleli, že to bouchne. Jediní, kdo mi pomohli, byli Tomáš Vavřinec a Ota Krámský." Občas to ale neskončí tak idylicky. "To je na závodech to nejhorší. Když se vám zabije kamarád. Těžce jsem nesl třeba smrt Itala Fabia Dantiho. Čtrnáct dnů předtím jsme s ním zažili velkou srandu v Portugalsku. Holky z našeho týmu měly na střeše autobusu bazén. Opalovaly se tam a Fabio za nimi vlezl. Jeho mechanici mu pak ale schovali žebřík! Nemohl dolů a ve čtyřiceti stupních se tam pařil v závodní kombinéze. Postupně se začal svlékat... A já ho zachraňoval." Závodník, byznysmen - také jste býval politikem. "Po revoluci jsem byl zraněnej a přemýšlel, že vynechám sezónu. Místní Občanské fórum mě pozvalo na schůzi a navrhlo, zda za ně nechci kandidovat. Líbilo se jim, že závodím, navíc jsem si dřív s komunistama užil svoje." Co například? "Už v roce 1987 jsem si otevřel autoklempířství. Chodilo na mě pak jedno udání za druhým. Hlavně od sousedů. Bydlel jsem ve vilový čtvrti a dělal tam s autama rámus. Jedna paní na mě dokonce napsala udání, že jí běhám v prostěradle po zahradě a lezu do televize. Dodnes nevím, co tím myslela."