Měl před svatbou. Namísto veselky mu Pražané vystrojili pohřeb, protože král nenadále skonal. Kvůli tomu, že choroba, jež k skonu vedla měla strašně kratičký průběh, otevřela se cesta pro nejrůznější spekulace o otravě. Prvním na ráně mezi podezřelými nebyl nikdo jiný, než Ladislavův nástupce na trůně – Jiří z Poděbrad (†50). To on se posléze chopil moci v zemi a byl korunován králem. Motiv jeho případného konání tak byl nasnadě. Zdali oprávněně, to napoví následující řádky.
Taneční dům „na nožkách“ na Staromáku
Prahu navštívil Ladislav řečený Pohrobek jen dvakrát. Poprvé při své korunovaci v roce 1453, kdy v „Matce měst“ strávil zhruba rok, podruhé při příležitosti chystané svatby v září roku 1457. Vyvolenou 17letého mládence, jenž přišel na svět 22. února 1440 ve slovenském Komárnu, se měla stát teprve 13letá francouzská princezna Magdaléna z Valois (†51). Ladislav měl údajně v plánu se v Praze usadit a učinit z ní své sídelní město.
Ve městě se tehdy chystala obrovská a honosná svatba. „Nic nenaznačovalo, že se brzy stane tragédie,“ poukazuje historik David Papajík v knize Ladislav Pohrobek (1440-1457): Uherský a český král. Na Staroměstském náměstí byl vybudován tzv. taneční dům, „který vyrostl na dřevěných sloupech nad náměstím. Byl koncipován tak, aby pod jeho dřevěnou podlahou mohli projíždět koně i povozy.“ Zároveň z něj v též výši vedly různé chodníčky a schody k některým kamenným domům po obvodu náměstí, což je dnes jen těžko představitelné.
Ještě 19. listopadu se „pravděpodobně pro obveselení krále konal souboj mezi Čechem (kališníkem) a Němcem (katolíkem). Podle záznamu (…) v souboji zvítězil k velké radosti krále Němec, kterého král ocenil penězi a věcnými dary,“ líčí Papajík. Jenomže o den později se královi znenadání udělalo nevolno…
Ředkvičky a pivo
Události nabraly rychlý spád. K počátečním bolestem hlavy se přidružila horečka. Následně se Ladislavovy v oblasti třísel objevily dvě ošklivé boule. Ačkoliv se za ně Ladislav styděl, jednak proto, že se nacházely poblíž rozkroku, a také protože se bál, že mohlo jít o nákazu, kterou schytal „ve vídeňských nebo vratislavských nevěstincích, které navštěvoval,“ uvádí Papajík. Jenže šlo o zduřelé uzliny. 21. listopadu v noci „měl král dychtivě sníst sladkou ředkev či ředkvičky, kterou zapíjel pivem,“ načež Ladislava v noci postihly prudké bolesti břicha, které podle dobových svědectví byly k nevydržení.
Lékaři a felčaři si nevěděli rady. „Dali mu prostředky, aby se vypotil. Poté mu dali prostředky, aby se vyzvracel,“ píše Papajík. „Dalšími léčebnými metodami se snažili, aby král dostal škodliviny z těla stolicí. Poslední pokus spočíval v pouštění žilou.“
Jak konstatuje lékař Jiří Ramba v knize Záhada nemoci Karla IV. Osobnosti českých dějin z perspektivy obličejové chirurgie: „Zahájili obvyklou léčbu při požití zevního jedu.“ Nic však nezabíralo, a zatímco hodiny míjely jedna druhou, mladistvá naděje Habsburského rodu trpěla bolestmi. 22. listopadu měl jeden z lékařů konstatovat, že „jeho stav není nijak vážný,“ navazuje Papajík. Jak šeredně se mýlil.
Pohřeb místo svatby
„Ve středu 23. listopadu 1457 byl král smířený s osudem,“ pokračuje historik. Dal si k sobě zavolat zemského správce Jiřího z Poděbrad, na kterém vymohl slib, aby zemi spravoval tak jako doposud, aby pomáhal hlavně vdovám a sirotkům. „Zemský správce dával králi naději na uzdravení a povzbuzoval ho.“
Postupem hodin se mu v obličeji objevily „drobné krevní výrony do kůže velikosti vpichu jehly, rychle splývaly ve skvrny, stejně tak tomu bylo po celém těle,“ uvádí Ramba. „Proto mu nos i jazyk, stejně jako oči zčernaly.“
Během odpoledních hodin ještě téhož dne Ladislav vydechl ve svých 17ti letech v pražském Králově dvoře, v sídle českých králů, na jehož místě se dnes nachází Obecní dům, naposledy. Údajně při plném vědomí. „I když byla zima, břicho krále bylo po jeho smrti nápadně vzedmuté,“ uvádí Ramba s poukazem na to, že šlo s největší pravděpodobností o vnitřní krvácení do dutých zažívacích orgánů a dutiny břišní.
»Jednoznačná královažda?«
S ohledem na králův vizuální stav se brzy začaly rojit klevety o tom, co bylo příčinou skonu. Hovořilo se o moru – ten by však jen těžko postihl jediného muže v tak velkém městě. S ohledem na rychlý postup Ladislavovy nemoci to nemohlo dopadnout jinak, než řečmi o otravě. Hlavním podezřelým, jak již bylo řečeno, se stal Jiří z Poděbrad.
I lékaři Pohrobka se údajně měli vyslovit pro domněnku otravy. Báli se ji ale říci nahlas. „Obávali se moci těch, jejichž zločinným jednáním král zahynul,“ líčí Papajík. Kronikář a pozdější papež Eneáš Silvius Piccolomini (†58) napsal: „že lidé, kteří věřili v násilnou smrt krále, obviňovali Jiřího z Poděbrad.“
Jiný kronikář Petr Eschenloer (†61) zase uvádí, „že se královi komorníci i lékaři shodli na tom, že král byl otráven ředkvičkou podanou manželkou Jiřího z Poděbrad Johanou z Rožmitálu (†45),“ a dále píše, že „Pražané měli veřejně volat, že Jiří z Poděbrad je vrahem krále.“
Též jiné dobové kroniky hovoří veskrze podobně, jen s obměnou, že místo ředkve či ředkvičky mělo jít o otrávené jablko. Stín podezření ulpěl na králi z Poděbrad až do 20. století.
„Otázka podezření z královraždy zůstala nevyjasněna až do osmdesátých let minulého století,“ uvádí Jiří Ramba. Tehdy tým odborníků exhumoval ostatky mladičkého krále, uložené v královské kryptě v chrámu sv. Víta, aby je podrobil zevrubné analýze. Antropologové a lékaři konečně mohli konstatovat, že Ladislav Pohrobek zemřel na akutní leukemii, přičemž toto nádorové onemocnění se podepsalo krom orgánů především i na jeho kostech. A „královrah“ Jiří z Poděbrad tak byl očištěn ode všech křivých obvinění.
Černá tvář a zánět dásní
Odborníci přesto v těle nalezli známky rtuti, která pro lidské tělo může ve větší míře představovat smrtelné ohrožení. „To lze spolehlivě vysvětlit použitím líčidla při úpravě »zčernalé« tváře, což bylo způsobeno splývajícími hematomy obličeje a rukou,“ krčí rameny Ramba. Jelikož bylo tělo Ladislava Pohrobka po smrti vystaveno veřejnosti, bylo pochopitelné, že se lazebníci snažili seč mohli, aby posmrtná tvář krále vypadala co nejvíce „normálně“.
Zároveň se rtuť objevovala i v medikamentech na zdravotní nešvar, který krále dlouhodobě trápil. „Rozsah změn na okrajích dásňového výběžku dolní čelisti svědčí pro chronický zánět dásní,“ konstatoval přední chirurg a stomatolog z vlastního výzkumu královy lebky, která 527 let po Ladislavově pohřbu byla „pokryta defekty velikosti špendlíkové hlavičky až malé mince.“
Zmíněnými defekty se rozumí nádory na kosti způsobené leukemií. Každopádně kvůli zánětu dásní, nadto ještě chronickému, musel mladému králi vanout z úst nepříjemný zápach. Byť na světě strávil pouhých 17 let, prošel si útrapami jako málokterý dospělý.
Celý děda!
Jak Ladislav Pohrobek vypadal? „Všichni kronikáři a následně i historikové se shodují, že se jednalo o hezkého hocha. Král měl vysokou, štíhlou a pevnou postavu. Dále ho charakterizovala bílá tvář, černé oči a rovný nos, který byl uprostřed mírně zahnutý. Jeho největší ozdobou a zdaleka viditelným znakem byly husté zlatavé kadeřavé vlasy, kterými by se mohla pyšnit mnohá žena,“ líčí Papajík.
Vysoký měl být cca 172 cm, měl mít statnou postavu s vyvinutým svalstvem, což nikterak nenasvědčuje o tom, že by svůj život probendil pouze zdlouhavým sezením u státnických povinností. V 80. letech 20. století se v rámci výzkumu pokusili odborníci rekonstruovat Ladislavovu podobu. Podle skeletu lebky zjistili, že králův oficiální portrét z roku 1457 nebyl nikterak idealizovaný, tedy vzdálen jeho skutečnému vzezření. „Výzkum dospěl také k tomu, že podoba Ladislava Pohrobka se velmi nápadně podobala vzezření jeho děda Zikmunda Lucemburského,“ uzavírá Papajík.
