O smrti známého harmonikáře informoval básník Miloš Doležal skrze své facebookové stránky. „Dohrál, dopil, dozpíval, pražských (vysočinských atp.) putyk král. Muzikant, zpěvák, herec, recitátor, zahradník, kamarád,“ napsal. Záhy se pod jeho status začaly množit reakce vyjadřující smutek i pohnuté vzpomínky na neobyčejný život muže, jenž byl považován za jednoho z nejznámějších hospodských harmonikářů v Praze.
„Zažil jsem ho na jednom autorském čtení na Slamníku,“ zareagoval na Facebooku Ivo H. „Dodnes nechápu, kolik toho zvládl vypít – a přitom stát a hrát. Tak kéž mu Pán dá ‚hospodu teplou‘ i sklenici vrchovatou (teda radši dvě: tenkrát střídal pivo s fernetem).“ Obdobně se vyjádřil i Richard G.: „Ať ti tam půlitr nikdy nevyschne.“ Mezi dalšími, kteří zareagovali, byl taktéž Miloš K. „Pořád ho budu pohledem hledat cestou kolem oken U Parlamentu. Díky, Mistře.“
Inspirace pro Hrabala
Rodák ze severočeského Jiříkova se na tahací harmoniku naučil už jako malý kluk. Vysnil si stát se hajným, jak upozorňuje web Headliner. Namísto toho vystřídal za socialismu řadu jiných zaměstnání – tiskař, údržbář či zahradník, který opečovával Vojanovy sady na Malé Straně.
„Nevystudoval jsem ani jednu vysokou školu, a dokonce nemám ani maturitu, k tomu mám ještě dlouhé vlasy a vousy, chodím na pivo a někdy na rum. Ve svých 36 letech jsem svobodný, a pro to všechno jsem ostudou naší rodiny,“ cituje z jeho povídky Headliner. „Můj otec vždycky považoval moje potřeby v zálibách a zájmech, ať se týkaly čehokoli, za zbytečné, zrovna tak jako celý můj život.“ Ten ale zbytečný nebyl. Svým umem na harmoniku si rychle získal publikum v té hospodě, kam zrovna zavítal hrát.
Mezi jeho příznivci byl i Bohumil Hrabal, s nímž se scházel v pivnici U Zlatého Tygra, a který mu věnoval i několik zmínek ve svých prózách! „Kdysi jsem si představoval nebe, že tam jsou kocouři. Teď je moje představa nebes ta, že kromě kocourů se v nebi ještě pije neustále pivo a k tomu hraje Pepča na heligonku,“ napsal věhlasný spisovatel například.
Bohumil Hrabal Videohub
„A Dubenko, ten večer jsem byl v Brčálce, v Zelené laboratoři, kde jste se mnou taky byla, a přišel tam Pepča Čečil a řekl, že mu vedoucí dal povolení, aby mi zahrál na svoji heligonku… jen jednu maličkou písničku, kterou zpíval Hašek a tehdejší rakouská společnost, a já, jako vždycky, jsem naslouchal… a Pepča zpíval tu písničku, kterou mám rád, ale které se lekám… Padla puma na Rusy,“ napsal literát také.
Krádeže, přepadení i ješitnost
Z člověka, který se před rokem 1989 protloukal, jak mohl, se nakonec stal literární hrdina. Byť jeho skutečný předobraz neměl snadný život. Známé jsou situace, kvůli kterým o řadu svých celoživotních lásek přišel. Řeč je pochopitelně o harmonice. Vystřídal jich za život celou řadu.
„Byly dva zásadní způsoby, jak jsem o své heligonky přicházel,“ svěřil se Čečil v jednom ze svých autobiografických textů. „Několik krásných nástrojů mně ukradli při různých příležitostech. Dvakrát mě přepadli na ulici (v noci), jednou s nožem v ruce. Několikrát se mi stalo, že jsem hrál v hospodě, kde jsem nikoho neznal. Při návratu z WC byla fňukna (tak svým heligonkám říkával – pozn. red.) nenávratně pryč. Všichni přítomní v hospodě dělali, že nic neviděli a že se nic nestalo.“
„Další způsob, jak jsem o ty krásné, vzácné a milované nástroje přicházel, byl, že jsem je ničil sám, a to když jsem vypil alkoholu více, než bylo zdrávo, a kvalita mého hudebního snažení se o mnoho zhoršila, dovolil si mně někdo říct, abych to zabalil, že hraju hrozně. To moje ješitnost dostala příliš citelnou a bolestivou ránu. Snažil jsem se přeci hrát co nejlépe až na to, že mi chyběla potřebná soudnost. V takový moment jsem si připadal jako ten největší pitomec a nejradši skončil život sám. Na to jsem byl ale příliš velký zbabělec, a tak jsem alespoň zabil to, co jsem měl nejraději, svoji fňuknu,“ napsal. Další texty, písně, ani tóny ze svých „fňuken“ už bohužel nepřidá.
