Věro, v jakém rozpoložení půlkulatiny slavíte?

„Snažím se číslovkám vyhýbat. Mám pocit, že už v padesáti jsem říkala, že je to strašný, a teď začínám mít pocit, že je to skoro jedno. Je to jen číslo. Někdy se cítím na osmnáct a někdy na sedmdesát, záleží, jak se vyspím.“

Další rána pro první dámu country Věru Martinovou (62): Po smrti rodičů rozchod!

Vypadáte fantasticky, udržujete se aktivním životním stylem?

„Diety mi nejdou. Od padesátky se to snažím nějak korigovat, protože jsem zvyklá být celý život štíhlá, a hormony to úplně všechno přeonačí. Snažím se sportovat, mám ráda tenis a hodně chodím. Už jsem vlastně v důchodu, tak se snažím jako důchodce chovat, to znamená starat se o své zdraví.“

Narozeniny slavíte jubilejními koncerty, ten hlavní ale bude v pražské Hybernii prvního dubna.

„Mám sérii jarních i podzimních koncertů. V létě moc nehraju, protože bývá vedro a v tom sotva žiju, natož abych hrála na kytaru. Na Hybernii se moc těším. Kromě mé kapely Meritum tam budu mít jako hosty Tomáše Kluse a Terezu Balonovou. Koncipuji to tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Všichni muzikanti mají rádi svoje poslední desky, a posluchači chtějí hlavně staré písničky. Kombinuji to tak, aby byl každý spokojený.“

Jedna z těch novějších věcí je duet s Davidem Stypkou, který ale před čtyřmi lety podlehl rakovině.

„Jmenuje se Řekni to dřív a my jsme to natočili na dálku. Vlastně jsme se nikdy nesetkali. Bylo to začátkem covidu, David pak už měl problémy, takže jsme mu nahrávku poslali a on do ní dotočil zpěv. Pak měl přijet na můj koncert k šedesátinám, který ale covid zrušil, a další už David bohužel nestihl. Je mi to moc líto, ale zůstává po něm krásná muzika.“

Sama jste prošla řadou těžkých zdravotních problémů, tím prvním byla osudná autonehoda v roce 1988.

„To už je dávno. Jizvy už pomalu skrývají vrásky a těch je víc než jizev. Už to nechci moc řešit, pro mě bylo podstatné, že mě lidé tenkrát přijali zpátky.“

Já byl tehdy malý, ale musím přiznat, že jsem si nikdy ničeho nevšiml.

„Protože většina fotek z té doby je z pravého poloprofilu. A byl to problém i v televizích. Pro mě jako pro holku to bylo těžké, museli mě hodně hezky nasvítit. Je pravda, že půl roku jsem byla dost mimo, než se to srovnalo, odstraňovali všechna zrcadla... Byla jsem pak u pana profesora Bařiny, který mi těch sedmapadesát jizev v obličeji stáhl do dvou. Stalo se to ještě před revolucí, a pak naštěstí nastalo to euforické období, které mi dalo na tohle absolutně zapomenout. Neměla jsem zatížení tzv. zpěvačky minulého režimu a country byl americký styl, takže nastal obrovský rozmach této hudby.“

Později jste překonala i rakovinu. Myslíte, že vznikla z nahromaděného stresu?

„Byla jsem workoholik a měla malé dítě. Nebylo to jednoduché. Jsem přesvědčená, že rakovina je ze stresu. Proto se vrátím na začátek – dneska jdu na procházku a všechny povinnosti odložím.“