18°C
U Jiřího Hájka se nemoc rozvinula na konci 90. let, který v té době pracoval jako novinář. Ve své práci se věnoval motorismu. „Zrovna jsem byl na služební cestě v Německu na závodech, a pamatuji si, že jsem měl čerstvě po pravidelné preventivní lékařské prohlídce. Nijak zle jsem se necítil, ale najednou mi volala paní doktorka, že musím okamžitě do nemocnice, protože mám výrazně zvýšenou glykémii, tehdy na hodnotu 22 mmol (milimol - pozn. red.) na litr. Běžná hodnota je přitom kolem 5 mmol na litr,“ vzpomíná pan Hájek.
Do nemocnice zamířil až po návratu ze služební cesty a trvalo dlouho, než lékaři přišli na to, že se jedná o cukrovku: „Jediný příznak, na který si zpětně vzpomínám, byla velmi častá žízeň. Jinak mi vlastně nic nebylo. A podle toho jsem k té nemoci zpočátku i přistupoval.“
Nezdravá životospráva
Hodně se v té době soustředil na práci, které přizpůsobil svůj životní styl. „O zdravém životním stylu nemohla být řeč. Do redakce jsme chodili relativně pozdě, dopoledne jsme často místo snídaně stihli třeba tři kávy. Celý den se pak nahánělo, aby se časopis naplnil. K obědu byl často jenom nějaký bramborový salát z papíru se dvěma rohlíky po cestě v autě. A když byla uzávěrka, tak se chodilo domů pozdě večer a první kroky vedly samozřejmě k lednici,“ vzpomíná.
Ačkoli se lékaři snažili Jiřího přesvědčit, aby se začal léčit a upravil svůj režim, tak nemoc došla do momentu, kdy se začaly projevovat její negativní důsledky. „Trvalo ale několik let, než jsem s léčbou inzulínem souhlasil,“ vzpomíná Jiří. „Zpětně si člověk samozřejmě uvědomuje, co všechno mu cukrovka způsobila,“ dodává. Rozvinula se u něj tzv. Charcotova noha – jedná se o chronické onemocnění kostí a kloubů. „Kvůli zánětu na chodidle jsem skončil s celkovou sepsí organismu, a dokonce mi hrozila amputace,“ uvádí.
Nohu mu lékaři zachránili a Jiří si tak uvědomil, že cukrovku už nemůže dál brát na lehkou váhu. „Inzulín jsem si pak píchal dalších 20 let, přestože jsem si to na začátku vůbec neuměl představit. Začal jsem dodržovat základní dietu a uvědomil si, že moje dosavadní životospráva se se zvládáním cukrovky příliš neslučuje,“ popisuje Jiří, kterému se podařilo dostat nemoc částečně pod kontrolu.
Cukrovka zkrátí život o deset let: Nadějí pro pacienty jsou revoluční senzory Andrea Ulagová, Lukáš Červený
Jak je na tom dnes?
Cukrovka 2. typu mu nenávratně poškodila ledviny. „To je další věc, kterou člověk vůbec nepozoruje, protože ledviny nebolí. O tom, že jsou poškozené, mi lékaři řekli až na základě výsledků krevních testů. Co ale znát je, jsou například oči. Cukrovka mi poškodila zrak a jedno oko už mám operované,“ říká pan Hájek.
Dnes pan Hájek ví, že poškození ledvin se napravit nedá, ale díky léčbě a péči lékařů se mu jejich zhoršování podařilo zpomalit. Loni se mu navíc zlepšil diabetes natolik, že mohl opět přejít od inzulinových injekcí na tablety.
