Dvanáct. Přesně tolik let v čele pražského magistrátu strávil Petr Sporschil. Pro novodobé porevoluční primátory jde o vesměs o jen těžko dosažitelný, ne-li nedosažitelný počin, jenž by představoval tři volební období.
Nejblíže mu byl Pavel Bém (ODS), který byl primátorem osm let. „Rekordmanem“ v tomto ohledu je prvorepublikový primátor Karel Baxa (ČSNS), jenž si „odsloužil“ necelých 18 roků mezi lety 1919 až 1937. Během let, kdy byl Sporschil v čele Prahy, se stihlo mnoho věcí udát a i změnit.
Jehla v kupce sena
Nejprve se však vraťme na samotný počátek Sporschilova jmenování. Trvalo totiž dlouho, než byl po smrti svého předchůdce Josefa Kirpala, jenž zemřel v úřadě, vybrán nový purkmistr. „Vídeňské vládní orgány ani české gubernium, které plnilo roli zemské vlády v Čechách, nemohly dlouho nalézt vhodného kandidáta do čela tak důležitého správního a soudního úřadu,“ podotýká na stránkách magistrátu historik a archivář Václav Ledvinka.
Josef Kirpal zemřel 22. února 1823. Po jeho skonu se o chod města starali pražští radní. A starali se dlouho, až by se skoro dalo říct, že celou věčnost. Protože teprve „až v červnu 1825 se stal zastupujícím purkmistrem dosavadní rada c. k. apelačního soudu v Praze Petr Sporschil,“ uvádí Ledvinka.
Proč volba padla konkrétně na něho? „Měl vynikající odborné znalosti v obchodu a hospodářství, které dokázal zužitkovat ve prospěch obecního hospodářství,“ míní historička Táňa Jelínková v Pražském sborníku historickém 26. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba. „Za jeho funkčního období se blahobyt Prahy stále zvyšoval.“ My si to můžeme s odstupem bezmála dvou století ukázat na konkrétních příkladech.
Zvelebení podhradí
Za éry jeho působnosti došlo například v roce 1835 ke zřizování vůbec prvních veřejných záchodků v ulicích. Také zavedl plechové uliční tabulky, které se uchytily do dnešních dnů. Jen už nejsou plechové, nýbrž smaltované.
„Byly založeny první veřejné sady na hradbách, další veřejné sady zvané Chotkovy, postavena Chotkova silnice, upraveny Zámecké schody,“ vyjmenovává Jelínková místa, bez nichž si dnes Malou Stranou, potažmo Hradčany, neumíme představit. Ledvinka k tomu poznamenává, že tyto konkrétní kroky vzešly z úzké spolupráce Sporschila s hrabětem Karlem Chotkem, „který byl takřka současně jmenován nejvyšším purkrabím pražským, tedy hlavou české zemské správy.“
Dobrodinec
Sporschil sice nebyl znám jako nějaký přílišný vlastenecký nadšenec – spíše naopak, poněvadž hovořil německy. Byl však velkým dobrodincem, jemuž záleželo na chudých a sirotcích. „Stal se komisařem pražského chudobince,“ podotýká historička. A to není vše. „V r. 1832 byla založena první dětská opatrovna Na Hrádku a brzy nato na Hradčanech. V představenstvu obou ústavů byl i pražský purkmistr.“
Rozvoj Prahy
Za dobu Sporschilova úřadování sestávala Praha coby město „jen“ ze 4 částí – Hradčan, Starého a Nového Města pražského a Malé Strany. Lokality okolo, včetně Josefova, byly samostatné obce, pražská předměstí. Byť Čechy v té době vesměs „trpěly“ pod útlakem habsburského absolutismu, Praha se zdárně vyvíjela, o čemž svědčí i její populační „boom“.
„V důsledku přílivu průmyslového dělnictva překročil počet obyvatel v té době poprvé 100 000,“ upozorňuje Ledvinka. Odhlédneme-li do knihy Malé dějiny Prahy historika Josefa Janáčka, ten konkrétně k roku 1827 uvádí pražskou populaci v počtu 104 tisíc obyvatel. „K nejstaršímu pražskému předměstí Karlínu přibylo nadto roku 1838 další velké předměstské sídliště, průmyslový a dělnický Smíchov. Jak v té době vypadala tvář města, ukazuje pozoruhodný model, který v letech 1826–1834 vytvořil kustod Univerzitní knihovny Antonín Langweil a který lze dodnes spatřit v Muzeu hlavního města Prahy,“ pokračuje Ledvinka.
S populačním vývojem šel ruku v ruce i ten průmyslový a dopravní, který se vpisoval i do rozvoje pražských předměstí, jež se později staly součástí metropole. „V roce 1825 založili Francouzi Louis Sellier a J. M. N. Bellot kapslovnu na Zbraslavi, kterou ještě téhož roku přenesli na usedlost Parukářku,“ uvádí Janáček. Tím zadaly podnět k odůvodnění názvu nového parku, jenž se pod Parukářkou chystá v nejbližší době, a jenž by měl nést jméno Kapslovna. „Roku 1833 vznikla na Švábkách v Libni Thomasova výrobna parních strojů, která se brzy stala špičkovým závodem v celé monarchii.“
„Roku 1832 začal provoz v karlínském přístavu,“ podotýká Janáček. Šlo o vůbec první velký přístav v Praze, respektive na tehdejším jejím předměstí v Libni. Za Sporschilova úřadování započala také stavba „koňské železnice, postavené v letech 1828 – 1838 z Prahy do Lán pro dopravu uhlí.“ Tzv. Lánská koněspřežka byla první pražskou železnicí, s čímž logicky souvisí, že v Dejvicích vzniklo také nejstarší nádraží v (dnešní) Praze. Chotkova silnice, která je dnes jednou z nejmalebnějších v Praze, a pod jejímž vznikem je Sporschil také spolupodepsán, mimochodem vznikla právě kvůli spojení Malé Strany s nádražím.
Rytíř v čele Prahy
Coby purkmistr se Sporschil nepochybně osvědčil, což dokládá nejen doba jeho úřadování. Uvědomme si, že mohl kdykoliv odstoupit, odejít do výslužby nebo být úřadu zbaven. Sporschil vytrval až do konce. Doslova. „Zemřel 31. července 1838 ve Staré rychtě čp 404 v Rytířské ulici,“ píše Jelínková. Šlo o služební byt pražských purkmistrů, kterým Sporschil v době svého úmrtí ještě stále byl. Dnes se zde mimochodem nachází sídlo Hygienické stanice hl. m. Prahy.
Když ale purkmistr umíral, nebyl „pouhým“ Sporschilem. Dostalo se mu pocty, jíž se mohl chlubit málokterý. „V r. 1833 zavítal do Prahy císař František I. s chotí Karolinou Augustou,“ zmiňuje Jelínková. „Při této příležitosti byl purkmistr Sporschil vyznamenán za dlouholeté služby rytířským křížem Leopoldova řádu. O rok později byl povýšen do rytířského stavu s predikátem ze Sporschilů.“ Od té doby tak byl titulován jako Petr rytíř ze Sporschilů.
S ohledem na to, co pro vývoj hlavního města vykonal, nelze si dnes, téměř 200 let od jeho úmrtí nepoložit otázku. Není to trochu málo? V Praze, která se rozpažuje na 500 km2, která má přes 7 tisíc ulic, na desítky náměstí a stovky veřejných prostranství, nenese žádné z nich jeho jméno...
