18°C
Svou životní dráhu načal 12. července 1924. „Já jsem se narodil v holešovické části zvané Bubny. Tehdy se nechodilo do porodnice, porody se odbývaly doma,“ líčí ve své vzpomínkové knize sám Winter – Neprakta, zvané Tučná linka černou tuší aneb NEPRAKTYcké vzpomínání. Konkrétně zmiňuje jeden z domků v Antonínské ulici, kde tehdy žili jeho dědeček s babičkou. S rodinou pak žil v domku v nedaleké Rajské ulici č. 6.
Jízdárna zámku Kozel u Plzně hostila výstavu Jiřího Wintera Neprakty. Romana Vébrová, hudebnibanka.cz
První krůčky k erotice
O svém dětství tvrdíval, že je prožil šťastné, sic do něj zasáhla válka, která poznamenala i Winterův osud. „Asi v patnácti se mi podařilo výměnou získat několik střelných zbraní. Revolvery a podobně – historické kusy,“ vzpomíná. „Jeden kamarád se ve čtyřiačtyřicátém roce chystal zapojit do odbojové akce, a aby měl nějakou zbraň, dal jsem mu jeden kousek ze své sbírky.“ Kamarád jej krátce nato udal při výslechu gestapem, když byl chycen.
Winter byl zatčen i s rodiči a přes rok vězněn. Jelikož se jeho tatínek z vězení už nikdy nevrátil, podědil po něm jeho sklenářskou živnost. „A začal jsem malovat obrazy, udělal jsem jich pár, ne moc,“ uvádí k počátkům své „profesionální“ dráhy malíře, respektive ilustrátora, která jej proslavila. Záhy si přičichl také k tématu, jímž byl vyhlášen – tedy erotika a nahé dívky.
V 50. letech si zařídil vlastní ateliér. Malování a kreslení se stalo nejen jeho hobby, ale v podstatě i zdrojem obživy – na zakázku například dělal portréty příslušníků důstojnického sboru. „Zpodobnil jsem i pár důstojnických paniček a někteří nemravní důstojníci chtěli namalovat i nějakou tu nahatou holku. Jednou mi stála modelem i skutečně odhalená ženská,“ líčí.
Kde se vzal Neprakta?
Jméno, pod nímž je dnes známý – tedy Jiří Winter Neprakta, vykrystalizovalo až v průběhu jeho života, poněvadž se narodil prostě a jednoduše jako Jiří Winter – příjmením po mamince a tatínkovi. Kde se tento přídomek vzal? Neprakta záhy začal ilustrovat vtipy, které mu vymýšlel jeho kamarád Bedřich Kopecký (𑀓59). Byly uveřejňovány v časopisu Dikobraz.
S jejich tvorbou začali krátce po válce a později se usmysleli, že by bylo vhodné, pokud by pod nimi byli podepsáni coby pseudonym, který by zahrnoval oba dva. „Po Vítězném únoru byly pseudonymy podezřelé, a tak jsme si ho natruc dali,“ líčí Winter potměšile. Za inspiraci jim byly názvy nejrůznějších obchodů.
„Dhemodroga, Druča, Vodotechna či Oděva a Obuna,“ vyjmenovává. „Bylo to prznění českého jazyka, tudíž i my jsme si pseudonym našli podle stejného vzoru a rodu ženského. Bylo nám jasné, že dělat humor, který tenkrát nikdo nechtěl, není zrovna praktické, takže pseudonym Neprakta se přímo nabízel,“ dodává s tím, že ačkoliv pseudonym zahrnoval oba autory kreslených vtipů, nakonec jej lidé automaticky přiřkli Winterovi.
„O mnoho let později, když jsem kreslený humor uveřejňoval s podpisem Neprakta-Švandrlík, se stalo, že nějaký čtenář, pobouřený naším vtipem, napsal do redakce kritický dopis,“ vzpomíná Winter. „Na konci připojil názor, že Švandrlík dělá tak blbé vtipy proto, že musel od mládí trpět výstředností svých pošetilých rodičů, když mu dali křestní jméno Neprakta,“ uzavírá.
Legendou
Zmíněným jménem se dostáváme ke známému spisovateli Miloslavu Švandrlíkovi (𑀓79), jehož nesmrtelní Černí baroni baví čtenáře, též i filmové diváky dodnes. Vznikl podle nich dokonce i seriál. Se Švandrlíkem začal Winter Neprakta spolupracovat v roce 1960, přičemž jejich spolupráce, podobně jako s Bedřichem Kopeckým, plynule přešla v celoživotní přátelství.
A také možná vznik právě nejslavnějšího díla, pod kterým je Winter podepsán. Kniha Černí baroni, která nevybíravě satiricky kritizovala poměry v socialistické armádě, zvláště tedy u pomocných technických praporů, směla kupodivu vyjít již v roce 1969. „Ve všech knihkupectvích rozebrána během jedné hodiny,“ vzpomíná Neprakta. Ihned se snoval druhý díl ve stejném autorském tandemu, avšak to už stihlo KSČ zareagovat a veškeré snahy okamžitě zarazit. Dokonce zrušilo i vydavatelství Vysočina, které knihu vypustilo na denní světlo.
Spolupráce Neprakty a Švandrlíka tím neskončila – společně se podíleli na dalších knihách i kreslených vtipech, které byly Nepraktovou doménou. Nemálokterou domácnost či dílny v pozdějších letech socialismu, i po něm, zdobily třeba jeho kresby, potažmo kalendáře. „Veselé kresby se objevují už v jeskyních pravěkého člověka a na antických vázách máme celé série humorných obrázků. Ani temný středověk nebyl prost humoru,“ říkal.
O to větší pocty se mu dostalo v roce 1973, kdy byl coby první karikaturista oceněn titulem Zasloužilý umělec. Nepochybně stejně hodnotný je i jeho zápis v Guinnesově knize rekordů, jehož dosáhl v roce 2001 za nejvíce uveřejněných kreslených vtipů. „Považuji za úspěch, že moje kresby jsou po čtyřiceti, padesáti letech pro čtenáře čitelné, a že skoro každý pochopí znázorněný vtip, aniž by k tomu musel znát tehdejší souvislosti,“ říkal.
Střešovická idyla
Závěr života prožil Winter Neprakta v Cukrovarnické ulici ve Střešovicích, kam se v roce 1962 přestěhoval. Když mu nadcházely poslední dny, měl za sebou nadevše dříve vyjmenované řadu plakátů k divadelním či filmovým představením, spoustu knih – mimochodem i těch dětských, pod kterými byl uvedený jako ilustrátor, ale i řadu vlastních autorských publikacích, o nepřeberném množství výstav ani nemluvě. Nadto však v podobě temné skvrny i podezření ze spolupráce StB, které se neprokázalo. Zemřel 30. října 2011 v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, nedaleko svého bydliště po dlouhé nemoci.
