Vůbec poprvé se F. X. Šalda rozhlédl po světě 22. prosince roku 1867 v Liberci, kde také strávil první roky života. „Obecnou školu navštěvoval v Čáslavi, gymnázium v Praze,“ dočteme se v knize Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů, pod níž jsou coby editoři podepsaní Jarmila a Hugo Schreiberovi.
Nejvýznamnější literární kritik
V Praze se pokoušel o právnické vzdělání, to ale nedokončil. Nakonec jej zlákala cesta spisovatele. Štěstí nejprve zkoušel coby přispěvovatel do Ottova slovníku naučného. „Psal hesla z české, francouzské, anglické a německé literatury.“ Díky tomu si osvojil široký literární a kulturní rozhled. Široký dost natolik, že se v roce 1916 „stal docentem a v roce 1919 řádným profesorem srovnávacích dějin moderních literatur na Filosofické fakultě University Karlovy,“ píšou Schreiberovi.
Přední dáma české kultury: Anna (†79) se vdala za psychopata a v Praze otevřela první literární salon
Šalda se pokoušel o vlastní literární tvorbu, ale bez valného úspěchu. O to více se našel na poli literární teorie. Redigoval několik časopisů a psal veřejně přijímané eseje, které se záhy staly jakousi konstantou náročného vkusu a bystrých poznatků. „Jeho stěžejní dílo Moderní literatura česká (1909) přineslo řadu podnětných myšlenek,“ kdy bytí a nebytí národní literatury připodobnil k hamletovskému problému moderního života. Důležitý byl i jeho Zápisník.
Je považován za otce české literární kritiky, nejnápaditějšího a nejoriginálnějšího literárního kritika 1. republiky. Jeho soudů si vážila řada spisovatelů, ve svých začátcích na jeho soudy hodně dali Josef i Karel Čapek, kterého s odstupem času mrzelo příkré odsouzení Šaldy ohledně jeho knihy O věcech obecných. „Čapek je dobrý člověk a má měkké srdce,“ psal kritik, „má rád člověka a nenávidí každého, kdo ho utiskuje. Nechce ležet za svou skeptickou pecí a chce dokonce bránit slabšího. Napsal: 'Kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci těm věšeným.' Jaká nová prázdná a laciná póza! Jaká planá pirueta pro galerii!“
Josef Čapek: Slavný umělec, který za své názory zemřel v koncentračním táboře Videohub
Doživotní bolesti
Slavným na poli ne tolik sledované působnosti se Šalda stal vzdor těžkým zdravotním trablům, které jej pronásledovaly celý život. „V roce 1899 onemocněl míšní chorobou,“ stojí v knize Slavné osobnosti Prahy 5. Ta jej poznamenala částečným ochrnutím i dalšími problémy, které se ke stáří zhoršovaly. Přesto se dožil úctyhodného věku – 69 let. Většinu z nich prožil v Praze.
Pražské stopy
„F. X. Šalda vystřídal řadu pražských bytů,“ píší Schreiberovi. Oproti mnohým jiným ho neokouzlilo historické centrum města, nýbrž až to širší. „Příčné ulice neuvidí celé měsíce krůpěje vody, která nespadne přímo z oblohy, ačkoliv těmi ulicemi projíždějí auta i autobusy. Ať se jejich obyvatelé zalknou v prachu. Otevřu-li okno, mám ho za hodinu na papírech i nábytku celou vrstvu, již mohu smetat smetákem,“ lamentoval ve svých poznámkách.
Proto „v roce 1907 žil například v Lužické ulici,“ která se nachází na Vinohradech, „odtud přesídlil v roce 1908 do Lázeňské ulice na Malé Straně, ale také pobýval v Dobřichovicích.“ V letech 1921 až 1934 se na Vinohrady vrátil, konkrétně do bytu v ulici U Kanálky, kde má dodnes pamětní desku. „Z Kanálské ulice na Vinohradech se v roce 1934 odstěhoval do vily Emanuela z Lešehradu, stojící v zahradách v ulici Na Doubkové č. 8 (dnes č. 4 – pozn. redakce), což bylo před smrtí jeho poslední útočiště.“ Jde o nedlouhý uliční „cancourek“ na Smíchově mezi sady Na Skalce a zahradou Santoška.
Emanuel Lešehrad, jindy uváděný též jako Lešetický z Lešehradu, byl básníkem a sběratelem, který vlastnil majestátní honosnou vilu, kde vedl rozsáhlý literární archiv – tzv. Lešehradeum. „Byl budován nepřetržitě od roku 1910 do roku 1952, kdy básník sbírku vzácných dokumentů věnoval Národnímu muzeu,“ uvádí Schreiberovi. V této vile strávil Šalda poslední léta svého života. Od roku 1934 mu jich mnoho nezbývalo.
Vzpomínka nositele Nobelovky
Šalda měl odedávna sklony k tomu, pomáhat mladým talentovaným spisovatelům. Jedním z nich byl toho času i Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu. Slavného kritika navštěvoval ve 30. letech ke konci jeho života. „Byt se mu líbil, Lešehrad a jeho básně již méně. Pokud vím, choval se k němu Lešehrad opravdu taktně a Šaldu svou poezií ani ničím jiným nerušil,“ poznamenal Seifert ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa.
Tvořila za okupace i dozoru komunismu, její díla zdobí Prahu: Umělkyni Jiřinu Adamcovou (91) proslavily …
Naposledy Šaldu navštívil v roce 1937, kdy Šaldovo zdraví znemožňovalo chůzi. „Z vily, kde měl Lešehrad své sbírky, bylo pár kroků do Sanopzu, bývalé nemocnice na Smíchově. Tam jsem Šaldu viděl naposled. Umíral,“ svěřil se básník s odstupem let papíru.
Dopravit jej do Sanopzu, který se nacházel v nedaleké ulici Na Cihlářce, prý museli Šaldovi horko těžko, ze schodů smíchovské vily ho museli snést. Tak vážné to s ním v posledních dnech bylo. F. X. Šalda zemřel 4. dubna 1937, přičemž jeho poslední cesta vedla na hostivařský hřbitov, kde je dodnes pochován. O svém slavném nájemci Lešehrad prohlásil: „Vím, že nežil a netvořil jenom zde. Jeho duch žil současně na mnohých a mnohých místech. Kolik by bylo třeba pamětních desek?“
Víte, že...
… krom divadla F. X. Šaldy má slavný literární kritik v Praze i svou ulici? Šaldova se konkrétně nachází v Karlíně, kde propojuje Rohanské nábřeží s Pernerovou.