V Čechách nevládl dlouho. Přesto je řazen mezi jedny z vůbec nejvýznamnějších Přemyslovců. Přitom v dnešní době prakticky opomíjených. Dobře to komentuje jeho životopisec, historik Martin Wihoda: „Vladislav Jindřich je nejen slavným, ale také zapomenutým,“ uvádí autor v knize s příhodným názvem Vladislav Jindřich. Proč se o něm toliko nehovoří?
Synem krále
Narodil se českému královskému páru – Juditě Durynské a Vladislavu II. Neví se přesně, kdy k tomu došlo. „Jediné, pohříchu dosti chabé vodítko je ukryto v sourozenecké posloupnosti. Vladislav Jindřich určitě nebyl Juditiným prvorozencem. Věkem jej převyšoval Přemysl Otakar,“ uvádí Wihoda. Ten sám se kloní k teorii, že „přišel na svět někdy (nedlouho?) po roce 1160.“
Co už se ví jistěji, k narození došlo v Praze, kde Vladislav udržoval svůj panovnický dvůr. Spolu s Vladislavem Jindřichem na něm vyrůstali sourozenci, a to i ti polorodí. Vladislav měl čtyři děti z prvního manželství – Bedřicha, Anežku, Svatopluka a Vojtěcha. Přímými sourozenci Vladislava Jindřicha pak byl starší Přemysl Otakar I. a sestra Richsa. Ať už z principu primogenitury či seniorátu se v případě Vladislava Jindřicha nedalo očekávat, že jednoho dne usedne na knížecí stolec. Snad i z toho důvodu kronikáři mladému Přemyslovci nevěnovali tehdy příliš pozornosti. „Není jisté, kde vyrůstal,“ konstatuje Wihoda.
Vězněn v Praze
Jisté je, že v roce 1192 se stal moravským markrabětem. Ne nadlouho. V té době vládnoucí Přemyslovec Jindřich Břetislav, který byl zároveň pražským biskupem, jej roku 1194 „zajal“ a odvedl „k sobě“ do Prahy. „Vladislav Jindřich se na jaře roku 1194 zařadil mezi podružné aktéry domácího dění. Kníže-biskup se snažil o důslednou kontrolu veřejného života,“ uvádí historik. Spíše než o vězení v pravém slova smyslu šlo o „domácí vězení“. Vladislav Jindřich se totiž ve velmi zredukované míře na veřejném životě podílel, jeho podpis je obsažen na řadě listin, které by coby vězeň jen těžko mohl podepisovat.
Ve skutečném žaláři se nakonec ocitl, a to nevlastním přičiněním svého bratra Přemysla Otakara I. Ten si na český knížecí stolec nadále dělal zálusk a plánoval Jindřicha Břetislava sesadit vojensky. Neuspěl, avšak před hněvem svého příbuzného stihl utéct. Kníže-biskup se tak pomstil na Jindřichu Vladislavovi, jehož vsadil roku 1197 do žaláře. Jak se záhy ukáže, v případě Vladislava Jindřicha jde o osudový rok.
Další v pořadí
15. června 1197 totiž kníže-biskup Jindřich Břetislav umírá. Skon příbuzného se Vladislav Jindřich dozvídá a ve vězení. Rázem je volný - a nejen to. „Pouhý týden po biskupově smrti zemská elita povznesla na vévodský stolec právě propuštěného Vladislava Jindřicha. Rozhodnutí padlo dne 22. června,“ uvádí Wihoda s dovětkem, že čeští předáci tehdy pominuli jiné mocné Přemyslovce, kteří si vládu nárokovali dlouhodobě předtím.
Mimo jiné třeba Přemysl Otakar I. „Vladislav Jindřich musel vědět, že červnový verdikt nepřijme bez námitek,“ píše Wihoda. Jeho tušení bylo správné. Osud vyměřil Vladislavu Jindřichovi krátkou dobu vlády. Sám se jí po půl roce vlády dobrovolně vzdal – a z Pražského hradu se přestěhoval na „svou“ Moravu. Co jej k tomu vedlo?
Smír s bratrem
V prosinci 1197 vtrhl do Čech s vojskem opět Přemysl Otakar I. Jeho záměr byl jasný – dobýt Prahu vojensky a usebrat si knížecí moc pro sebe. Vladislav Jindřich vyzbrojil taktéž vojsko a bratrovi byl odhodlaný se postavit. Když ale mělo dojít k bitvě, požádal bratra o schůzku.
„Dne 6. prosince pak… ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky a smířil se s bratrem svým v ten způsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou a že oba jako jednoho ducha budou mít i jedno knížectví,“ cituje Wihoda z dobové zprávy. Šlo o „ušlechtilé gesto, které se tolik vymykalo realitě knížecích Čech.“ Bratrovražedné války ve středověkých Čechách nebyly ničím neobvyklé. Tím spíše gesto Vladislava Jindřicha udiví a zaslouží uznání.
Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, jíž jsme si kladli na úvod. Proč se o něm toliko nehovoří? Místo, aby se honosil na výsluní historie vavříny slávy coby český kníže, ustoupil dychtivému bratru a spokojil se s moravským údělem. Bratrovražedné půtky vyměnil za mír a prosperitu, která posléze doprovázela jak Moravu, tak Čechy, které se vbrzku zásluhou Zlaté buly sicilské staly královstvím. A Praha královským městem. V tomto případě, jak se říká, slízal veškerou smetanu právě Přemysl Otakar I., jenž je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších českých panovníků.
Markrabě celé Moravy
Jen bratrským smírem však Vladislav Jindřich nevstoupil do historie. Na Moravě vládl všeohvšudy téměř tři dekády. Když ji přebíral, měl pod svou mocí markrabě zhruba Znojemsko a Brněnsko, přičemž Vladislav Jindřich svým vlivem dosáhl toho, že se celá Morava nakonec sjednotila pod jeho vládou. Právě z jeho popudu vznikla města Bruntál, Uničov nebo Opava, markrabě založil také cisterciácký klášter ve Velehradě, kam se po smrti nechal pohřbít. Časy prosperity ilustruje také těžba zlata, kterou markrabě zahájil.
