Dne 25. března si připomínáme 725. výročí narození Arnošta z Pardubic, prvního pražského arcibiskupa. Narodil se roku 1297 v Hostince, neveliké vesničce poblíž Náchoda, coby příslušník tehdy mocného rodu Pánů z Pardubic. Jeho otec, rovněž jménem Arnošt z Pardubic starší, disponoval četnými statky a dokonce byl i kladským purkrabím, tedy de facto správcem území.
„Ve své závěti disponuje Arnošt st. Pardubicemi a k nim příslušnými: tvrzí, nový městem a pěti vesnicemi Ostřešany, Bukovina, Černá za Bory, Rybářská Lhota a Lhota u Přívozu. Především pardubický komplex svěřuje, stejně jako všechen svůj majetek do péče jediného jménem uváděného syna – Arnošta,“ uvádí historička Zdeňka Hledíková v knize Arnošt z Pardubic: Arcibiskup, zakladatel, rádce. Už z toho je patrné, že mladého Arnošta měla čekat zářná a především zajištěná budoucnost.
Nadpřirozený zážitek
Více než hmotné statky však Arnošta přitahoval duchovní svět. Mohla za to jistá „nadpřirozená“ zkušenost, kterou zažil jako malý. „Dětsky roztržitý, snad i poněkud rozjívený, neboť značně inteligentní chlapec Arnošt prožil okamžik, který ho poznamenal na celý život: při zpěvu antifony při nešporách od něj Madona ze sošky na oltáři odvrátila s nelibostí svou tvář,“ uvádí Hledíková. „Otřesený chlapec se tehdy ani později o svém zážitku nikomu nezmínil, ale reagoval na něj upřímným obratem k životu podle požadavků křesťanské víry.“
A jak víme, že tomu tak doopravdy bylo? Na sklonku života o tom sám napsal list, který si výslovně přál uveřejnit až po své smrti. „Popis Vidění pak arcibiskup zapečetil svým sekretním prstenem a uzavřený list svěřil opatovickému opatu Neplachovi.“ Podle historika Františka Musila nicméně právě tento zážitek, toto „znamení, že Panna Maria odsuzuje jeho dosavadní, příliš světský způsob života,“ jak píše v knize Kladsko z roku 2007, stál za tím, že se nakonec z Arnošta stal kněz.
Děkan, biskup, arcibiskup
Aby se tak mohlo stát, čekala na Arnošta dlouhá léta učení. V té době ještě v Čechách neexistovala univerzita – ta Karlova byla i právě s pomocí přispění budoucího prvního pražského arcibiskupa, založena až v roce 1348. Léta mládí proto strávil především za hranicemi v Itálii, kde se v roce 1333 „mohl setkat jak s Janem tak s Karlem Lucemburskými,“ podotýká Hledíková. Už tehdy měl českého krále jeho prince natolik ohromit, „že se na něm sjednotili ve věci nemalé: v budoucí kandidatuře na pražské biskupství.“ Než k tomu ale došlo, stal se v roce 1340 děkanem svatovítské kapituly.
O tři roky později zemřel tehdejší biskup Jan z Dražic, a Jan Lucemburský s Karlem IV. svorně ukázali na Arnošta z Pardubic coby jeho nástupce. Titul mu vydržel rok, poněvadž jeho doslova „raketový“ vzestup gradoval ještě větším povýšením. Papež Kliment VI. Za vydatných snah obou lucemburských panovníků v roce 1344 rozhodl o vzniku arcibiskupství v Praze. „Pražským arcibiskupem byl jmenován dosavadní zdejší biskup Arnošt z Pardubic, to bylo oznámeno jemu i pražské kapitule, duchovenstvu a všem obyvatelům země a ti všichni byli vyzváni k poslušnosti a podpoře novému arcibiskupovi,“ píše Hledíková.
Gotický skvost
Ten zároveň potřeboval svatostánek, jenž by vystihoval význam a prestiž pražského arcibiskupa. Proto v souvislosti s povýšením pražské arcidiecéze byl položen „základní kámen k novostavbě gotické katedrály,“ jemuž byl přítomen jak Arnošt z Pardubic, tak ještě i Jan Lucemburský, budoucí Karel IV. a jeho nevlastní bratr Jan Jindřich.
„Přišli na místo vykopané a připravené pro nové základy, do tohoto výkopu vstoupili… sestoupili na dno a položili s úctou a zbožností, jaká náleží, první kámen pro stavbu nové katedrály,“ přenechává Hledíková slovo kronikáři Beneši Krabice z Veitmile. Do té doby na Pražském hradě stála nejprve rotunda, později trojlodní románská bazilika. Ale právě až v roce 1344 začal svatovítský svatostánek nabývat rozměrů a podoby, kterou známe dnes.
Na odpočinku v Kladsku
Je přitom docela s podivem, že ač byl Arnošt z Pardubic vůbec prvním pražským arcibiskupem, když se jeho život uchýlil 30. června 1364 v Roudnici nad Labem ke konci, výslovně si nepřál být pohřben ve zdech svatovítského chrámu.
„Podle vlastního přání byl Arnošt z Pardubic po své smrti v roce 1364 pohřben nikoli v pražské svatovítské katedrále, ale v kryptě kladského farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Čeští návštěvníci Kladska neznalí historie se často diví, proč je první pražský arcibiskup pohřben v cizině,“ uvádí František Musil. „Je nutno si uvědomit, že v této době náleželo Kladsko k Čechám, a nikoli k Polsku.“
Ale z jakého že důvodu nadřadil arcibiskup Kladsko nad Prahu pro místo svého posledního odpočinku? „Těsné vazby Arnošta ke Kladsku vedly některé historiky k úvahám o tom, že Kladsko bylo jeho rodištěm,“ podotýká Musil. „To však nelze bezpečně prokázat. Jedním z důvodů bylo zřejmě to, že zde prožil mládí. Velmi významným faktorem (...) byl však především fakt, že kladský farní kostel považoval za místo svého duchovního zrození,“ vrací se historik k „nadpřirozenému“ zážitku, jenž Arnošta z Pardubic ovlivnil na celý život.
A že to byl život vskutku mimořádný. Arnošt z Pardubic je řazen mezi nejvýznamnější české osobnosti 14. století. Vydatně podporoval rozvoj umění i vzdělanosti – ostatně po založení Karlovy univerzity se stal jejím kancléřem. Také byl prvním českým církevním hodnostářem, který směl korunovat českého krále, v tomto případě Karla IV.
