Hned po skončení vysoké školy nastoupila Marie Formáčková do redakce časopisu Vlasta. První osobou, se kterou dělala rozhovor, byla Helena Růžičková. Pokyn z redakce zněl v předvánočním čase jasně, udělat rozhovor s hercem z pohádky Tři oříšky pro popelku. „Pohádka nebyla nová, rok předtím už vyšel rozhovor s Libuškou Šafránkovou a Pavlem Trávníčkem,“ vzpomíná Marie Formáčková. Nakonec si vybrala princeznu Droběnu alias Helenu Růžičkovou.
„Šla jsem za ní. Byla milá, viděla, že mám nervy, protože šlo o můj první rozhovor. Opravdu jsme se v té době skamarádily,“ říká Marie. Kdykoliv měla začínající redaktorka problém, mohla se obrátit na Helenu, která ráda pomohla. Přátelily se celá léta. Když později Helena onemocněla rakovinou, neměla nikoho, kdo by se o ni mohl starat. Manžel i syn byli po smrti. „Tou dobou jsem pracovala jako šéfredaktorka. Špatně se kombinovalo starání se o Helenu, doprava na chemoterapie a k tomu má pozice v časopise,“ vypráví autorka více než 120 knih.
Situace byla neudržitelná. Helena poňoukla Marii, aby přešla na volnou nohu a začala psát knihy. „Já jsem jí odvětila, že knihy psát neumím, ale ona trvala na svém, prý to umí každý. A měla pravdu,“ dodává autorka mnoha bestsellerů. Začaly spolu psát Deník mezi životem a smrtí, zabývající se prožitky člověka trpícího rakovinou, který ví, že jeho stav je „konečná“. Deník se stal nejžádanější knihou roku, prodalo se zhruba 120 tisíc výtisků.
Jako ryba ve vodě
„Cesta spisovatelky se přede mnou náhle otevřela, Helena mě všude vychválila a otevřela mi dveře, takže jsem se do redakce už vůbec nevrátila,“ říká známá autorka. Od té chvíle zůstala na volné noze a začala psát knížky. „Helena mi našla novou profesi, o které jsem si nikdy nemyslela, že bych jednou dělala,“ dodává.
Bouřlivá a bezprostřední
S Helenou se nikdo nenudil. „Byl takový živel. Hned každému tykala, se všemi si po chvilce rozuměla a nenechala se v ničem omezovat,“ vzpomíná s láskou její dlouholetá kamarádka. Stala se silnou kuřačkou, hned si prý všude zapálila, na což okamžitě reagovaly požární hlásiče pronikavým pípáním.
V jejím bytě ve Volyňské ulici zůstávaly dveře otevřené. Měla neustále návštěvy, věnovala se numerologii a hádala z kávové sedliny. „Konvice s vodou měla stále připravené. Každý přišel, udělal si kávu, ona mu udělala věštbu a zase odešel,“ vzpomíná Marie Formáčková.
Hosté nemuseli za nic platit, Helena byla velmi pohostinná. Marie vzpomíná, že se jednou za Helenou stavilo pět žen, které potřebovaly věštby. Po jejich odchodu na vlak se autorka zeptala herečky, o koho šlo. „Vím já? Měla ses jich zeptat,“ dostalo se Marii odpovědi. „To je pro ni typické. Byla takový otevřený člověk,“ říká kamarádka.
Kouzla existují
Autorka na svou kamarádku vzpomíná každý den. Při bydlení v centru Prahy řeší neustále problém s volným místem pro auto. „Pokaždé, když jsme přijížděly ke mně domů, radila mi, ať udělám boží oko nad volantem a místo se objeví. Helena už je 18 let po smrti. Každý den dělám boží oko nad volantem a vždycky najdu stání k parkování,“ usmívá se Marie Formáčková.
Helena Růžičková říkávala, že člověk má na světě jedinou povinnost, být šťastný. „Tohle by si měli lidé uvědomit. Netrápit se kvůli hloupostem a být šťastní. Stále je důvod k radosti a těšení se. Žádný den nedostaneme dvakrát a protrápit se životem nemá smysl,“ dodává autorka.
Radosti a strasti spisovatelky
„Nesetkávám se s typickými strastmi spisovatelů. Zatím jsem nepsala žádnou knížku „do šuplíku“ – že bych ji nejprve napsala a poté nabízela. Všechno dělám na objednávky,“ říká Marie, která tvoří ráda a rychle. Umí psát všemi deseti. Na knížkách přitom začala pracovat až ve čtyřiceti dvou letech. Jen se Škopkovou z komedie Slunce, seno… napsala 13 děl za pouhé čtyři roky, kdy trvala Helenina nemoc.
„Mám ráda jeden svůj propadák, který se snad dá sehnat už jen v knihovnách. Jmenuje se Historie pražské Lucerny,“ říká Marie. Do rukou se jí dostal archiv dopisů například od Emy Destinové či Vlasty Buriana. Všechny dopisy si prošla. Archiv byl už prý napůl sežraný od myší. Když by se tím nezabývala, historie by na archiv navždy zapomněla.
Kriminálníci v akci
Marie Formáčková také učila deset let ve vězení pod svým známým, ředitelem středního odborného učiliště ve věznici v Jiřicích. Chyběl jim totiž učitel na jazyky. „Učila jsem češtinu, ruštinu, němčinu a angličtinu,“ popisuje. Mnoho z uvězněných žáků vidělo knížku poprvé. V rámci výuky vězňům také četla ukolébavky. Němčinu zase učila na základě písniček od německé metalové skupiny Rammstein.
„Byla jsem tam jediná žena. I v mém pokročilém věku jsem dostávala milostné návrhy,“ usmívá se Marie Formáčková. Lásku ji vyznal také vězeň ve věku jejího vnuka. Žáci dokonce navrhli svou mentorku na cenu nejoblíbenějšího učitele České republiky s názvem Zlatý Ámos. „Pořadatelé mi volali, že si s mou nominací nevědí rady. S učitelem musí na vyhlášení přijít žáci a vystoupit na jevišti jeho jménem,“ popisuje nevšední situaci spisovatelka a bývalá učitelka.
Dilema pořadatelů vyřešila plošná amnestie v roce 2013. Marii doprovázeli čtyři propuštění vězni. „Vzbudili jsme velký rozruch. Na místě byly děti v moravských krojích s hudebními nástroji, ale se mnou přišli čtyři vysocí potetování pánové. Děti se nás bály. Ve velkém sále jsme byli sami, dětem se dovnitř nechtělo,“ směje se Marie Formáčková. Cenu nakonec vyhrála.
18 let od smrti Heleny Růžičkové: K herectví od zubní asistentky Videohub
