21°C
Necelými dvěma kilometry čtverečními jsou Petrovice nejmenší městskou částí v hlavním městě. Dnes tu žije přes 6 tisíc obyvatel, ačkoliv – pokud by nás stroj času zvládl přenést do dob, které lidská paměť ani není s to si pamatovat, ocitli bychom se v těchtýž Petrovicích tam, kde bychom to nejspíše nečekali. Pod vodou!
Na dně mořském
„Zvlněná krajina v okolí Petrovic byla již třikrát za své existence mořským dnem,“ upozorňuje Petr Říha v knize Petrovice – 770 let: Historie, současnost a budoucnost městské části Praha – Petrovice. Dělo se tak během starohor, prvohor a druhohor, ještě než došlo k dělení kontinentů. Voda z Petrovic tak docela nevymizela ani po milionech let.
Jejich území částečně zahrnuje i Hostivařskou přehradu, kde lze pozůstatky onoho „mořského dna“ potkat dodnes. Jsou jimi břidlicovité svahy podél přehrady. „Je to doklad toho, že zhruba před 490 – 500 miliony let se tu na dně moře usazovala písčitá bahna. A právě jejich zpevněním vznikly tyto písčité břidlice,“ uvádí Říha. U vrchu Kozinec takto vznikly křemence, které jsou dokonce ještě starší.
Vodu nahradily hvozdy
Kdy lze o Petrovicích poprvé hovořit jako vesnici s trvalým osídlením, není úplně zřejmé. První písemný doklad spadá do roku 1352, Říha se domnívá, že stáří Petrovic je minimálně o sto let starší – založeny mohly být v letech 1230 až 1250. Jisté nicméně je, že první lidské kroky tu byly učiněny ještě daleko dříve, než vůbec vzniklo písmo – okolí Petrovic bylo osídleno již v pravěku, zvláště tedy vrch Kozinec nedaleko hradiště Hostivař.
„Území, ve kterém Petrovice leží, bylo až do konce prvního tisíciletí takřka celé pokryto neprostupnými hvozdy,“ líčí Říha. „Příčina byla s největší pravděpodobností i v tom, že se tato oblast nacházela v nárazníkové zóně Přemyslovců a Slavníkovců, kteří až téměř do konce 10. století ovládali značnou část středních, východních a jihovýchodních Čech. Ani jedna z obou soupeřících stran zřejmě neměla zájem budovat v této oblasti nějaká větší sídla.“ Nejčastěji zde přitom rostly habry a buky.
To už se nacházíme na počátku českých dějin, kdy nad Prahou a de facto českým knížectvím vládla knížata z rodu bájného Přemysla Oráče. Jejich pomyslným mocenským konkurentem byli Slavníkovci sídlící v Libici nad Cidlinou východně od Prahy. Za mocenským zápolením obou rodů udělalo tečku vyvraždění Slavníkovců, ke kterému došlo v roce 995. Ani po neprostupných hvozdech už dnes v Petrovicích není památky – všechny, i ty v okolí, padly v důsledku osidlování. „Raritou zůstává Milíčovský les, což je lokalita, která nikdy v historii lesem nepřestala být a zůstala jím až do dnešních dnů.“ Milíčovský les se nachází jen několik stovek metrů od Petrovic.
Rejdiště lupičů
Existence hvozdů a obchodních stezek pak dala podnět ke vzniku dvou blízkých vsí, které dnes na mapách metropole rovněž nalezneme. Jde o Měcholupy. Pojmenování těchto vsí je docela prozaické, poněvadž v nich žili lapkové, kteří kupcům „měchy a vaky se zbožím loupili a je i na životě mnohdy ukrátili,“ zmiňuje Říha, že jejich rejdištěm byly právě lesy na místě Petrovic.
Tak tedy vznikly osady tzv. měcholupců. „V oblasti byly hned dvě vesnice s tímto jménem. V průběhu věků se jejich název změnil nejprve na Malé a Velké Měcholupy a později, když se Malé staly většími než Velké – na Horní a Dolní Měcholupy.“
Rybářům se zde dařilo
Že by vodní prvek nahradily lesy tak docela, se říci nedá. Petrovicemi totiž protéká Botič, na jehož toku už ve středověku bylo plno rybníků. „Středověké záznamy se zmiňují o místním cechu rybářském a zachycují i množství druhů ryb a raků dodávaných královskému dvoru i církevním hodnostářům,“ popisuje Říha.
Stáří Petrovic
Vůbec tím nepředbíháme, neboť jak známo, Čechy se královstvím poprvé staly v roce 1085, kdy byl korunován Vratislav II. V té době se ale stále nedalo o žádných Petrovicích hovořit, byť zde život docela ve velké míře koloval. Vedly tudy totiž důležité obchodní cesty. „Jednalo se zejména o tzv. pražskou knížecí zemskou cestu z Vyšehradu přes Strašnice, která kopírovala tok Botiče a Petrovice obcházela z východu,“ líčí Říha s tím, že cesta dále pokračovala do Pitkovic, Mnichovic a do Benešova, nakonec až do rakouského Lince. Stezka musela být poměrně široká, jelikož se skrz ní „muselo nepřetržitě hnát značné množství dobytka, který končil, kde jinde než na Dobytčím trhu.“
Právě průtok zmíněného Botiče sehrál pro existenci Petrovic kruciální roli. Jak známo, lidé se usidlovali tam, kde měli vhodné podmínky pro obživu, potažmo i pro obranu před případnými nepřáteli. Oboje podmínky dokonale plnily vodoteče, na kterých mohly vznikat rybníky. „Nejstarší osídlení bylo nepochybně na ostrohu nad Botičem v místech dnešního kostela a zámku,“ konstatuje Říha. Jde tedy o lokalitu mezi dnešními ulicemi Novopetrovická, Edisonova, Bellova a Grammova.
Když se můžeme opřít o místopisné vymezení, co to časové? To už je, jak bylo řečeno, oříšek. Poprvé se o Petrovicích zmiňují listiny až v roce 1352, čímž by byly podstatně mladší než třeba taková Dubeč, Chodov, Záběhlice. Listina však nebyla zakládací, anobrž šlo o zmínku v Registru papežského desátku. Je tudíž logický předpoklad, že jsou Petrovice starší, ale jak moc?
S konkrétnější domněnkou nám pomůže archeologie. „Kamenná stavba petrovického kostela sv. Jakuba Staršího je podle stavebně historického rozboru datovaná po roce 1250,“ uvádí Říha. Důvody pro stavbu kostela jsou nasnadě – osídlení. „Vzhledem k tomu, že výstavbě kamenného chrámu zcela určitě předcházela stavba tvrze, obytných domů a dřevěného kostela, můžeme první osídlení posunout nejméně na začátek 13. století. Od té doby se Petrovice coby osada, později vesnička a obec, pozvolna rozrostly, aby se v roce 1968 staly nedílnou součástí Prahy.
