V podstatě už když Anička přicházela na svět, byla odkázaná sama na sebe. V devátém měsíci těhotenství se totiž její maminka dozvěděla, že její holčička přijde na svět s rozštěpem páteře. Psychicky to neunesla.
„Páni doktoři řekli mé mamince, že prognóza je velmi nejistá až špatná. De facto jí řekli, že zemřu už v útlém věku,“ líčí. Došlo tak k neodvratnému – po narození se jí maminka vzdala. „Nezlobím se za to na ní,“ je s tím Anička smířená.
Bojovnicí odmala
První co viděla, když se rozkoukávala kolem sebe, byly zdi kojeneckého ústavu Thomayerovy nemocnice. Právě tam si ji vyhlédla nová maminka, toho času zdejší zdravotní sestra, která Aničku adoptovala. „Úřady a soudy trvají dlouho, tudíž jsem se oficiálně stala adoptovaná až pěti letech,“ líčí s tím, že než se mohla vypravit do svého nového domova v Říčanech u Prahy, vyrůstala do té doby v dětském domově u Thomayerky.
Kvůli rozštěpu čili nedovyvinuté páteři, který ji postihl konkrétně v křížové oblasti, kde má míchu vyhřezlou mimo páteřní kanál, nečekalo holčičku zrovna snadné dětství. O jejím dospívání a dospělém životě ani nemluvě. Následky rozštěpu ji postihly zejména dolní končetiny včetně pánve, což bohužel zasáhlo i svěrače. „Jsem kvůli tomu celoživotně odkázaná na plenky,“ svěřuje se s intimním problémem, který je pro mnohé tabu.
„Cesta do pekla...“
Počáteční nepříznivá diagnóza, kdy lékaři Aničce prorokovali krátký život, se naštěstí nepotvrdila. „Absolvovala jsem nespočet operací, každou s nejistým výsledkem,“ uvádí. Některé ji život zachránily, ty jiné ji měli handicap zmírnit. Odmala sice invalidní vozík používala, „ale jen na dlouhé procházky, nebo když nebylo zbytí,“ vysvětluje s tím, že jinak do svých 16 let chodila o berlích. „Cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly. Stalo se to, že mne ty lékařské zákroky, které mi měly pomoct, nakonec na ten vozík posadily definitivně. Ale kdo ví, třeba bych se na něj jednou stejně dostala.“
Přesto se Aniččina maminka, i Anička sama, snažily žít normální život. Adopcí jí přibyly dvě sestry a spokojená rodina, do které zapadla. Jelikož kolem sebe viděla ochotu a dobrodiní, snila o tom, že se jednou stane sociální pracovnicí. „To povolání mě velmi zajímalo a fascinovalo. Dala jsem si přihlášku do Jedličkova ústavu v Praze a... bohužel jsem nezvládla přijímací zkoušky,“ přiznává. Co se nepovedlo napoprvé, povedlo se však napotřetí a Anička na „Jedličkárně“ přes další četné obtíže skutečně jednoho dne maturovala.
Paralympiáda
U vybraného povolání ale nakonec nezůstala – bylo přeci jen nad její síly, psychické i fyzické. Co ji však neopustilo ani od kolébky, to je vášeň ke sportu. „Kdysi jsem závodně plavala, dělala atletiku, curling nebo lukostřelbu, také mě bavil rekreačně basketbal nebo házenou,“ vypočítává.
„Můj velký sen byl, se dostat na Paralympijské hry s atletikou,“ přiznává. Bohužel ne každý sen se plní – Anička o tom ví za dva. „Bylo to díky mému dalšímu náhlému onemocnění, a také jsme si úplně neporozuměli s trenérem.“
Vysněný pejsek
V dosažení jiného snu nicméně doufá, že jí nezabrání žádný zdravotní zádrhel. Právě kvůli jim všem, a také tomu, čím si dennodenně prochází – od znemožnění chůze po časté bolesti – jej potřebuje jako dítě víru v Ježíška a v to, že dobré skutky ještě existují. Jejím snem je totiž Kiwi – nikoliv ovoce, byť je zrovna tak chlupaté – nýbrž canisterapeutický flat coated retriever, na něhož se nyní pomocí sbírky na dárcovské platformě Donio snaží vybrat peníze, které by zajistily jak její výcvik, tak i veterinární péči.
„Budou ji 2 roky. Jsme již v procesu výcviku k mým potřebám,“ říká Anička, která s Kiwi již nějaký čas pohromadě mohla strávit. „Kiwi mi pomáhá hlavně v době, kdy jsem nucena být sama doma. Vycítí problém dřív než jej na sobě pocítím já. díky tomu se z velké části nedostanu deprese, či psychické ataky a jsem tudíž schopná racionálně jednat,“ dodává s tím, že psychické problémy se u ní v poslední době rozvinuly zejména kvůli vládním restrikcím souvisejícím s koronavirem, a které jí – jak říká - „brání v tom, být přínosem pro společnost.“
Odříznutá od světa
„Nejnáročnější na koronaviru bylo a je, že je nevyzpytatelný. Sama jsem jej prodělala, ale naštěstí s lehkým průběhem. Jsou lidé, co na tom byli mnohem hůře,“ upozorňuje. „Mne však nejvíce zasáhl naprostým zastavením společenského života. Zavřely se restaurace, divadla, kina. To pro mě byl ten hlavní spouštěč mým psychických problémů. Prohlubovaly se ve mně deprese, úzkosti. Postupem času se přidala separační úzkost,“ svěřuje se.
Anička žije v Praze se svým přítelem – divadelním hercem. Město jako takové bylo kvůli koronaviru kulturně i společensky doslova paralyzováno. A trpěla tím nejedna domácnost, včetně jejích obyvatel. Dokud byl přítel doma, Anička úzkosti zvládala. „Ale když už musel někam jít, zhoršily se mi záchvaty úzkosti, kterým nedokážu sama čelit.“ Hald prášků už spolykala dost a kvůli psychickým obtížím si další domů brát nechce.
Láska na první pohled
Proto pejsek. Pomocník. Kamarád spíše, nežli domácí mazlíček. „Pejska jsem si přála už dlouho, ale nikdy nebyla ta správná chvíle. Až přes jednu známou, která je nevidomá, jsem se dostala ke Kiwi.“
Původně byla cvičená právě jako vodící pejsek, ale už v průběhu výcviku se ukázalo, že svou povahou je spíše canisterapeutické povahy – čili je vhodná pro výcvik, který formou psychosociální či fyziorehabilitační působení umí pomoc těm, kteří to potřebují. „Když jsme se poprvé mohli vidět, bylo jasné, že Kiwi je ta vyvolená. Empatická, jemná, ale zároveň hravá. Byla to láska na první pohled,“ dodává Anička, která už má s pejsky zkušenost, a na Kiwi, bude-li ji moci jednou mít, se nebetyčně těší – jen dokončit výcvik a moci ji zaplatit!
„Osobně nepotřebuji až tak „upgradevaného“ psa, co by uměl mě svlékat, otevírat dveře a tak dále,“ říká s úsměvem. „Pro mě je Kiwi spíše chlupaté antidepresivum se studeným čumáčkem – parťačka, která je u mě, když mi není dobře. A že mi bude moci umět podat něco, když mi to spadne na zem, kam nedosáhnu – který kamarád by to pro svého blízkého neudělal? Vždyť i já tu budu pro ni,“ uzavírá.
