Život k Vladimírovi nebyl moc přívětivý, přesto se pokaždé dokázal oklepat a „postavit na vlastní nohy”. Původně snil o tom, že se stane automobilovým závodníkem. Odmala mezi auty vyrůstal. Už v 15 letech usedal za volant, aby dělal první „krůčky“ na své cestě za snem. Se svým otčímem měl v plánu v Plzni, odkud pochází, provozovat autodílnu, k čemuž mu dopomáhalo studium na autoklempíře. „Byl to můj vysněný obor. Věřil jsem, že to bude koníček i práce,“ vzpomíná dnes.
Jenomže - co se nestalo. V 16 letech si všiml, že se jeho levá noha nechová tak, jak by měla. „Vůbec jsem si nemohl kleknout. Myslel jsem, že mám nataženou šlachu z toho, jak jsem tehdy o prázdninách sportoval. Ani to nebolelo,“ říká Vladimír. Týden minul týden a problémy neustávaly. „Protože jsem chtěl nastoupit do školního roku v plné formě, šel jsem na prohlídku na ortopedii, aby se lékaři podívali, co s tím je.“
A bylo zle
Doktoři ihned věděli. „Podle rentgenu mi zjistili, že se mi v noze děje něco nenormálního, takže si mne tam nechali,“ líčí Vladimír. Následovalo několikatýdenní martyrium nejrůznějších vyšetření, než bylo rozhodnuto o převozu na oddělení dětské onkologie do motolské nemocnice. Diagnóza: maligní nádor kolenního kloubu. Život se mu v tu chvíli otočil o 180 stupňů.
Vladimír začal podstupovat chemoterapie a doufal, že se vše v lepší obrátí. „Byly to hrozné chvíle. Probrečel jsem celou noc. Kapesníky nestačily,“ připouští. Jeho stav se rapidně zhoršil ve chvíli, kdy upadl a nohu si zlomil. „Doktoři mě varovali, abych byl opatrný, protože to postižené místo bylo nádorem natolik oslabeno, že jsem měl doslova rozežrané kosti. Když jsem si nohu zlomil, hrozilo, že se nádor skrze úlomky kosti rozleze hlouběji do nohy. Naštěstí se tak díky včasnému zásahu lékařů nestalo.“
I tak ale došlo na nevyhnutelné. Doktoři Vladimíra postavili před nelehké rozhodnutí. „Buď mi mohli nohu zachránit a místo kolena bych měl kovovou trubku, která by spojovala obě kosti, nebo amputace,“ líčí. „Říkal jsem si, co by to asi bylo za život, kdybych ho měl prožít s nataženou nohou? Navíc podle doktorů by hrozilo, že by se nádor vrátil a mohlo by být ještě hůř. Tak jsem zvolil amputaci.“ Na pokoji v motolské nemocnici s ním ležel chlapec, kterého stihl podobně neblahý osud. I jemu doktoři dali na výběr. „Nohu si vzít nenechal a do roka umřel,“ lituje dnes Vladimír ztraceného kamaráda, kterého poznal v životní nouzi.
Vzdát se? Nikdy
Největší oporu měl Vladimír v rodině a ve svých přátelích. „Uvědomil jsem si, že mám opravdové přátele. Že naše kamarádství nebylo povrchní. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to mohla být konečná. Věděl jsem, že jednoho dne odejdu domů a budu moct začít znova,“ uvádí. Hnacím motorem pro něj bylo to, že si v 18 letech konečně udělá řidičský průkaz a bude moci jezdit, jak si vždycky přál.
„Fyzicky to byla strašná úleva, ale psychicky mě to stejně trápí doteď,“ uvádí k samotné operaci. Místy se mu totiž vrací pocity, kdy měl nohy ještě obě. „Vychází to z toho, že když dlouho chodím s protézou, odře se mi o její lůžko pahýl. Bolesti potom vnímám i níže, tam, kde už vlastně nohu nemám.“
Východisko z nouze: Pomoc druhým
Po náročné rehabilitaci byl Vladimír připraven vrátit se do školy, zpět mezi automobily. Ale kvůli dlouhé absenci i handicapu mu to nebylo umožněno. A tak se znovu vrátila otázka – co teď? „Můj protetik se mě nakonec zeptal, jestli bych nechtěl v Praze studovat Střední zdravotnickou školu ve Strašnicích, obor ortopedicko protetické techniky. Souhlasil jsem bez váhání.“ Navzdory svým problémům začal Vladimír vyrábět protézy pro ostatní. V Praze se usadil, našel si stálé zaměstnání a myslel si, že to nejhorší má za sebou.
Hyenismus bez hranic
Koncem letošního července, v době, kdy se Vladimír se svou přítelkyní akorát chystal na dovolenou ve slovenských Tatrách, mu v pražském Braníku kdosi zcizil automobil označený nálepkou invalidy i elektronickou protézu. „Jedná se o stříbrný vůz značky Honda. Mezi osobními věcmi se nacházela také elektronická stehenní protéza převyšující hodnotu 300 tisíc korun,“ sdělila Blesk.cz mluvčí Policie ČR Eva Kropáčová. „Neznámý pachatel, po kterém policie pátrá, způsobil celkovou škodu 600 tisíc korun.“
Kéž by šlo jen o pokaženou dovolenou. Vladimírovi však opět jednou pořádně zhořkl život. „Protézy musím střídat každých pět let, protože jejich klouby odchází. Když jsem si konečně mohl dovolit nějakou moderní, se kterou jsem chodil opravdu přirozeně, někdo mi ji ukradl,“ kroutí nevěřícně hlavou. Když si ji pořizoval, stála přes 600 tisíc korun. Následky její ztráty pociťuje každodenně. „Dříve jsem normálně mohl chodit bez berlí, teď bez nich nedám ani ránu. Nemohu si nic odnést, pomalu si nedojdu ani na nákup,“ dodává s tím, že nyní používá provizorní protézu, kterou si sestrojil ze starých součástí.
Přece jen jsou ještě dobří lidé na světě
„Nevěřím už tomu, že se auto a protéza někdy najdou. Jsou to přece jen už dva měsíce, musím se koukat dál,“ říká smířlivě i navzdor tomu, že se na to konto na sociálních sítích vzedmula veliká masa lidí, která Vladimírovi vyjádřila solidaritu. „Stávalo se, že mi třeba lidé posílali fotografie různých protéz, které někde zahlédli nebo našli, i když to byl jiný typ a jiná noha,“ cení si toho, že lidé vůči neštěstí druhých přece jen nezůstali tak úplně lhostejní.
Také proto se rozhodl založit si transparentní účet, kam mu mohou lidé vyjadřovat i finanční pomoc. Pomoci Vladimírovi můžete i vy laskavým přispěním na transparentní účet 2101669992/2010. „Dostal jsem další lekci v tom, že život se nedá nalajnovat na léta dopředu. Dnes už si spíše snažím více užívat toho, co se děje teď, než zaobírat se tím, co přijde příště,“ uzavírá Vladimír.
