14°C
Zastupujícího říšského protektora sice na místě nezabili, ten však osm dní poté na následky zranění zemřel. „To datum je ve mně pevně zakotvené. Je to dáno bezesporu i tím, že s Janem Kubišem mě pojí pokrevní příbuzenský vztah. Babička mojí maminky a babička Jana Kubiše byly sestry, takže pochopitelně vnímám vše kolem atentátu velmi osobně,“ řekla Blesku Raupachová.
Blesk: Co vám maminka o atentátu vyprávěla?
„V době atentátu byla ještě dítě. S celou rodinou byla zatčena gestapem a následně vězněna v koncentračním táboře. Díky bohu to přežili, byť s fyzickými následky a nemalými šrámy na duši.“
Blesk: Mluvila i o dni zatčení?
„Vyprávěla, jak běžela domů ze školy s taškou na zádech, a v jednom domě na začátku vesnice se otevřelo okno a volali na ni, ať nechodí domů, že je tam gestapo.“
Blesk: A co udělala?
„Co měla dělat? Rozeběhla se domů ještě rychleji a gestapo tam opravdu bylo. Nestačila se ani na nic zeptat, její maminka jí dala do ruky kabát a ona s přirozenou dětskou logikou zareagovala: Proč? Vždyť je tam teplo. Jako odpověď dostala jen velmi vážný pohled své maminky. Bylo v něm prý úplně všechno. Ona měla pocit, že právě v ten okamžik přestala být dítětem a stala se dospělou.“
Blesk: Vyprávěla vám i to, co následovalo?
„To bylo už jenom horší. Co vše se dělo v koncentračním táboře, na to maminka samozřejmě nevzpomíná ráda a my jako rodina jsme to vždy respektovali a respektujeme, takže já jsem své otázky směrovala hlavně na moji babičku.“
Blesk: Vyprávěla vám, jaký byl Jan Kubiš?
„Babička do doby, než se vdala, bydlela ve stejné vesnici jako Jan Kubiš, takže informace o něm mám takříkajíc z první ruky. On to neměl jednoduché. Ještě než nastoupil do školy, tak mu zemřela maminka. Brzy poté opanovala jejich domácnost paní Dusíková, která měla své vlastní čtyři děti, a tak se stalo, že Jan Kubiš se svými třemi sourozenci musel z domu a starala se o ně jejich babička.“
Blesk: Jak ho to poznamenalo?
„Bylo to těžké, ztratili mámu a domov, ale babička říkala, že ho to s jeho sourozenci nesmírně stmelilo. A i přes nepřízeň osudu, nebo možná právě proto byl Jan Kubiš férový kluk, který byl vždy ochoten pomoci, žádnou legraci nezkazil. Tak ho babička popisovala. A mě také samozřejmě jako holku zajímalo, jestli byl hezký.“
A byl?
„Babička mi říkala, že děvčat se kolem něj točilo vždycky dost. Nakonec to potvrdil také jeho kamarád z Dolních Vilémovic Alois Denemarek. Představte si, že jsem měla i to štěstí, že jsem se s tímto pánem osobně setkala, a to v jeho velmi pokročilém věku, takřka v posledních týdnech jeho života. Šlo o nezapomenutelné setkání, které bylo v mnohém inspirující.“
Blesk: Jak se díváte na atentát jako takový?
„Hodnotím ho jako velmi odvážný čin. Když si představím seskok do okupované země, nelehký pobyt s různými nástrahami, celou přípravu a potom ten daný okamžik, kdy Jozef Gabčík nevystřelil na auto s Heydrichem a Jan Kubiš zachránil situaci hozeným granátem, který Heydricha zranil. Já jsem na Jana Kubiše pyšná nejen jako příbuzná, ale i obecně jako člověk, jako Češka.“
Blesk: Co vlastně takový atentát znamenal?
„Atentát na Heydricha ukázal, že my Češi se umíme postavit zlu, že se umíme vzepřít, bojovat o svobodu a že máme svoji čest a hrdost. A to jsou přece hodnoty, které jsou nebo měly by být důležité pro každou společnost. Díky atentátu došlo i ke zrušení Mnichovské dohody a ten atentát ocenil celý svět.“
Blesk: Někteří lidé říkají, že atentát přinesl i mnoho dalšího zla. Jak to vidíte vy?
„Samozřejmě že jsem si vědoma, kolik utrpení a bolesti nastalo po atentátu. Nakonec, prožila si to i naše rodina. Ale musím říct, že jsem nikdy v naší rodině neslyšela, byť jen náznak toho, že kdyby nebylo atentátu, nemuseli by trpět v koncentračním táboře. Rodina to brala tak, že je správné se postavit zlu. To jsou cenné hodnoty pro jednotlivce i pro celou společnost. A myslím, že to platí v každé době. Někdy je to boj jednodušší, někdy složitější a někdy se zaplatí cenou nejvyšší, a to životem. To je moje přesvědčení, ale nikomu svůj názor nevnucuji. Člověk by neměl před zlem ohýbat záda a ona je také otázka, jak by to s tím českým národem nakonec dopadlo.“
Blesk: Můžete ještě říct, jak konkrétně to vaše rodina prožívala?
„Zatčení gestapem, koncentrační tábor, co víc k tomu dodat. Moje maminka o tom samozřejmě mluvit moc nechtěla. Bylo jí tehdy jen 13 let a pro ni to bylo hrozné. Ale o pár věcech se zmínila.“
Blesk: Povídejte…
„Třeba jednou vyprávěla, že byli při pobytu v koncentráku pracovat na poli, a jelikož měli málo jídla, tak si utrhla rajče a snažila se ho pronést. Jenže dozorci namátkově prohlíželi, jestli si někdo něco neodnesl. Máma říkala, že když postupovala ve frontě, tak už se loučila se životem. Dopadlo to dobře, ale už si to nikdy nedovolila. Nebo vyprávěla, jak dostali polévku, ale byla to spíš voda, kde plaval list zelí, na kterém byla housenka a k tomu kousek chleba. A její máma jí dala svůj kousek, aby neměla hlad. Byly tam ale samozřejmě daleko horší věci, o který ani nemáme tušení.“
Blesk: Vzpomínají na čin Češi dostatečně?
„Uctít památku člověk může i pouhou vzpomínkou uvnitř sebe. Nejsem velkým zastánce mnoha pomníků, i když na druhou stranu si uvědomuji, že jako symbol to smysl má. Ale preferuji v těchto věcech střídmost. Pro mě je nejdůležitější, aby obětované životy nejen parašutistů, ale i všech následných obětí, aby nebyly oběťmi jen toho daného okamžiku, ale aby tu zůstalo poselství či odkaz, a pro mě je ten odkaz v životních v těch zmiňovaných hodnotách. Moc bych si přála, abychom o takový odkaz dokázali pečovat a předat ho i dalším generacím.“
Blesk: V Libni vznikla jako odkaz i speciální malba na téma atentát. Co jste tomu říkala?
„To dílo mi udělalo upřímnou radost. Projevil se v něm ten opravdový zájem. I to je pro mě určitá forma předávání odkazu a musím říct i velmi nápaditá.“
Blesk: Existují v dnešní době hrdinové, jako byl Jan Kubiš?
„Každá doba má své hrdiny a také je potřebuje, aby měla své vzory. Pravdou je, že každá doba má specifické podmínky a v souladu s nimi se mění i hrdinové a jejich činy. Já bych si přála, aby nenastala doba, kdy i obyčejná slušnost, pevný charakter a zásadový postoj bude považováno za hrdinství.“
Atentát na Reinharda Heydricha
Jozef Gabčík a Jan Kubiš se spoluautora takzvaného konečného řešení židovské otázky pokusili zlikvidovat 27. května 1942. Osudnou se mu stala silnice pod Vychovatelnou v pražské Libni, kudy téměř každý den projížděl ze sídla v Panenských Břežanech. V ostré zatáčce nedaleko Bulovky musel protektorův vůz zpomalit kvůli tramvaji a stal se snadným terčem.
Nejprve se Gabčík pokusil vystřelit ze samopalu, v hlavni se mu ale vzpříčil náboj. V záloze byl Kubiš, který na vůz hodil bombu. Netrefil se sice do vozu, bomba vybuchla před pravým zadním kolem, úlomky ale Heydricha vážně zranily. Heydrich útok přežil, ale nečistoty zanesené do ran vedly k sepsi. Zemřel 4. června.
Děsivá odveta
Nacisté v odvetě vyhladili obce Lidice a Ležáky a popravili mnoho odbojářů a lidí, kteří Kubišovi s Gabčíkem pomáhali. Hrdinové a další spolubojovníci zemřeli 18. června po boji, když se odmítli vzdát a opustit vyzrazený úkryt v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje v Praze 2.
Vystavil dopis hrdiny
Památník národního útlaku a odboje v Panenských Břežanech ve čtvrtek poprvé představil originál dopisu Jana Kubiše. Parašutista jej napsal přítelkyni Marii Žilanové 15 dní před atentátem. Oslovuje ji Máničko a vzpomíná na ni. Žilanová poprvé o kontaktu s parašutisty promluvila v roce 1988.
