7°C
„Byly to děsivé okamžiky. Letíte vrtulníkem k výškové budově, která hoří, a lidé stojí zvenku na parapetech a drží se oken. Na místě jsou hasiči, my, snažíte se vše dát dohromady tak, aby se podařilo zachránit co nejvíce lidí,“ vzpomínal přede dvěma lety v rozhovoru pro Blesk na ty největší zásahy svého profesního života.
Největší část své kariéry strávil v posádce rychlé lékařské pomoci, se kterou vyjížděl k těm nejzávažnějším případům. Jak zdravotníci mezi sebou říkají, jezdil tedy na „malém voze“ spolu s lékařem. „Zkušený, přátelský, dobře naladěný a s velkou dávkou empatie pro kolegy i pacienty,“ popisují ho jeho kolegové, kterým bude chybět, ale zároveň mu přejí, aby si užil zasloužilý důchod.
U záchranné služby začal jako řidič v roce 1979, tehdy se jezdilo mimo jiné i legendární Škodou 1203. V rozhovoru po Blesk vzpomínal, jaké měly tehdejší vozy mouchy. V zimě v nich byla zima a v létě zase vedro. Dokonce se stávalo, že při hodně vysokých teplotách kvůli závadě na čerpadle auto prostě přestalo jet. „Nicméně zkušený záchranář neměl problém. Otevřel kapotu, polil to studenou vodou, zchladil, zavřel, spustil sirénu a pokračoval k případu,“ popsal, jak si tehdy museli poradit svépomocí.
Nestarám se, kde co lítá
Jan Studený původně vystudoval strojní průmyslovku a postupně si doplňoval další vzdělání. Nejdříve se stal zdravotní sestrou a později díky dalšímu studiu i zdravotnickým záchranářem. Zažil i hodně tragické nehody, jako bylo například hromadné neštěstí v roce 1982, když vykolejila přeplněná tramvaj na Špejcharu. „Když u takových situací zasahuji, mám osobně pocit tak trochu tunelového vidění. Nestarám se, co kde lítá. Jsem nasměrován někam, kam mě určí, a jednám, jak jsem naučený,“ vyprávěl o tom, jak prožíval vypjaté chvíle, kdy jde o každou vteřinu.
Pracoval i během sametové revoluce
V uniformě záchranáře sledoval i jeden z nejzásadnějších okamžiků moderní historie naší země. V roce 1989 během revolučních událostí stál na balkóně Melantrichu a nedaleko něj pronášel projev Václav Havel. Když se kolem něj tvořila historie a lidé zvonili klíči, on hlídal, kde se někomu v davu udělalo nevolno, a pak vysílačkou naváděl kolegy, aby mu pomohli. Vzpomíná i na to, jak během revolučních událostí dav skandoval „tlačte sanitku“, která nešla kvůli nízkým teplotám nastartovat.
To je ale jen pár momentů ze vskutku bohaté kariéry. „Honzo, neloučíme se, protože si chceme všechny tyhle a další příhody zase poslechnout a budeme se určitě dál potkávat. Děkujeme ti za těch 42 let a všechno, co jsi pro nás a naše pacienty udělal. Užívej si důchod, zasloužíš si to,“ přejí mu kolegové z pražské záchranky.
