21°C
Klavír nebo piano má doma v podstatě každý, kdo chce jedno či druhé mít. Ostatně tak začínal i Ondřej, který se jednoho dne, ještě jako malý, rozhodl vyzkoušet hru i na varhanách. „Když jsem si poprvé všechno osahal a vyzkoušel, všechny ty zvuky a hýbátka kolem toho, zjistil jsem, že mě neskutečně baví,“ líčí o tom, kterak se z něj stal varhaník.
Ondra vyrůstal v Bakově nad Jizerou. Netrvalo dlouho, a ve svých 12 letech se přihlásil na hudební školu, která umožňovala výuku hry na varhany, posléze na varhanní oddělení Pražské konzervatoře, kde absolvoval pod vedením nestora českého českého varhanního umění Jana Hory (84), a nakonec na HAMU, kterou absolvoval v roce 2019. Tou dobou už byl ovšem plnoprávným vyšehradským varhaníkem. Jímž se stal šťastnou náhodou.
Z učedníka mistrem
„Tehdejší varhaník Josef Lecian (80), který přede mnou hrával padesát let, potřeboval na rychlo záskok, a já zrovna tou dobou na Vyšehradě hrál s jedním sborem,“ krčí sympatický mladík rameny. „Udělal jsem na něj dojem, takže mě pozval znovu, postupně jsme se střídali častěji. Když pak odešel na penzi, stal jsem se jeho nástupcem,“ říká varhaník, který je také členem hudebního uskupení NiTrio.
Zkušeností, které po jeho boku nasbíral, si cení doteď. Měl kde hrát a zdokonalovat se, což v rámci hry na varhany není samo sebou. „Během studií jsem doma mohl cvičit jen na klavír. Ale nyní už mám i cvičné varhany,“ usmívá se. „Není to ale totéž, jako hrát po kostelích. Kdo v rámci studií tu možnost má, vezme ji vždy rád zavděk.“ Sám proto v Praze „vymetl“ při svých začátcích takřka každý kostel. „Jejich počet jsem přestal počítat, když jsem zjistil, že už jich je 100,“ směje se.
Stejné jako klavír?
Kdo měl někdy tu možnost, prohlédnout si varhany zblízka, na fotografii či ve filmu, tomu podoba s klasickým klavírem pochopitelně neunikla. V obou případech se jedná o klávesové hudební nástroje. Oba disponují klaviaturou, která umožňuje vytvářet tóny. Tím ovšem zdánlivá podobnost celkem končí.
„Varhany mají svá specifika,“ vysvětluje Ondra. „Už jen tvorba tónů je jiná. Techniku sice varhaníci znají z klavírů, ale varhany mívají jednak i několik klaviatur, tak také i sadu pedálů, na které hrajeme nohama,“ dodává s tím, že místy to při hře vypadá, jako když varhaník tančí, jak jimi musí kmitat. Na Vyšehradě mají varhany celkem 27 pedálových kláves, které tvoří, nikoliv modulují tóny tak, jak jsme navyklí u klavírů. Konkrétně rozeznívají tzv. basové píšťaly.
Píšťaly, kterých lze na Vyšehradě napočítat okolo těžko uvěřitelných 2 500, jsou další odchylkou od klavíru, kde kladívka rozeznívají struny. Přitom ty nejvybavenější varhany v Čechách mívají i více než 8 tisíc píšťal, což je třeba pro varhanáře celkem noční můra. „Jen ty naše se kompletně ladí zhruba měsíc, když na to dojde,“ krčí Ondra rameny. Do píšťal proudí vzduch při stlačování měchů – ty jsou v chrámu sv. Petra a Pavla hned tři nad sebou v jiné místnosti. Dříve se stlačovaly ručně, nyní na to již existují mechanické stroje, motory a táhla, bez nichž by varhany ani nehlesly.
Nejsou varhany jako varhany
„Každé varhany jsou jiné a tomu odpovídá i jejich zvuk. Vyrábí se vždy konkrétně do toho prostoru, kam jsou plánované, čímž jsou každé originální a unikátní,“ uvádí Ondra. Narazit proto na nějaké ošklivé a nelibě znějící je spíše raritou. Ale pro jejich rozdílnost je taktéž těžší „přesedlat“ z jedněch na druhé, jelikož se mohou lišit nejen počtem klaviatur, ale zároveň i počtem kláves či proporcemi. „Může se u těch, které varhaník nezná, stát, že ani nebude vědět, kde je zapnout,“ krčí rameny.
Velkou roli v adaptaci tak podle něho hrají zkušenosti, trpělivost a poctivá snaha si zvyknout. „Říká se, že když houslista vymění staré housle za nové, trvá mu tak rok několikahodinového hraní denně, než se s nimi sžije,“ usmívá se Ondra. „S varhanami je to podobné, avšak tím, že jsou každé jiné, může nastat, že některý varhaník třeba nedosáhne na nejvzdálenější klávesy, nebo pokud je někdo většího vzrůstu, tak u těch menších může mít problém se k nim vejít.“
Noční můra na Vyšehradě
Hra na varhany je nesmírně libozvučná a příjemná činnost – jak při poslechu, tak podle Ondřeje i při hře. Nějaká úskalí ale přece jsou. „Třeba zima,“ směje se talentovaný hudebník. „Ta v kostelích bývá permanentně. Proto mám u varhan topení a na rukou mám bezprsté rukavice. Při nedělních mších jsem třeba v kostele dvě hodiny a to už ty prsty maličko ztrácí cit.“ Co horšího se pak může stát, než když varhaník s tak pronikavým nástrojem udělá před lidmi – ať už těmi, kteří zavítali na mši, svatbu, pohřeb nebo koncert – chybu. „Je to do značné míry velká zodpovědnost,“ doplňuje.
To prý ale není to nejhorší. Čeho se varhaníci nejvíce bojí? „Asi toho, že varhany nebudou fungovat, nebo že přestanou fungovat uprostřed hraní třeba v důsledku vypnutí proudu. To přestane fungovat motor, který žene vzduch do píšťal, a to je to nejhorší, co se může stát – píšťaly bez vzduchu. A ještě k tomu uprostřed skladby. To má varhaník pocit, že se mu dílo doslova rozsypalo mezi prsty,“ svěřuje se. Častěji se ale „pouze“ stává, že varhaník stiskne klávesu, ale tón po jejím puštění nepřestane znít, zůstane tzv. viset. To skladbu sice zkazí, zvláště jedná-li se o tón nadmíru pronikavý, ale náprava je stále možná.
Televize na dohled
Vyšehradské varhany pochází z roku 1903, kdy chrám procházel rekonstrukcí pod taktovkou architektů Josefa Mockera a Františka Mikše. K vidění jsou na hlavním kůru nad vstupem. Podle Ondřeje se jedná o jedny z vůbec nejkrásnějších varhan v Čechách, které pochází z období romantismu, tím spíše, že se rozpínají prakticky po celé šířce novogotického kůru, s řezbářsky náramně dekorovanou varhanní skříní.
Kde je mimo varhan k vidění také televizní obrazovka. A to přímo naproti místu, kde sedává varhaník. Snad pro dlouhé chvíle zahálky? „Varhaníci nevidí dolů, co se pod nimi děje, přitom musí mít přehled,“ podotýká Ondra. „Jak jinak bych poznal, kdy do chrámu vstupuje nevěsta, a kdy tak mohu zahájit svatební průvod,“ dodává s tím, že na obrazovku bývají přenášeny záběry z kamery naproti vchodu a rovněž dění kolem oltáře. Pro případ poslední domluvy na kůr vede ještě telefon ze sakristie.
Nejhezčí varhany v Praze
Tím, že si Ondra vyzkoušel řadu varhan v mnoha a mnoha kostelích, dokáže ocenit nejen jejich zvučnost, ale i krásu. „Nepočítám-li ty naše vyšehradské,“ usměje se nad otázkou, „pak zvukově nejlepší varhany se mi zdají být asi v Týnském chrámu a v kostele sv. Františka z Assisi u Karlova mostu, které lahodí jak uším, tak i očím. Jsou barokní, krásně zlacené. Atypické jsou pak i varhany v dejvickém Husově sboru, které mají píšťaly jakoby do prstence, což bývá málo k vidění.“
Hradby vyšehradského opevnění jsou protkané chodbami - tzv. kasematy. Do těch méně známějších jsme se za asistence ředitele Národní kulturní památky Vyšehrad Petra Kučery vypravili. David Zima
tady navíc asi i laik pozná, když se něco nahoře stane, díky délce tonu, narozdíl od klasického klavíru, kde každý muzikant pokračuje dál a laik to v publiku prostě nepozná. 
Kamarád jednou na předehrávkách totálně zprznil Bachův klavírní koncert. Já mu otáčel partituru. No moje máma na konci, kdy k nám už mohli rodiče do zákulisí - krásně si to zahrál Liborku. Já dodal - a prvních 10 vteřin i bez chyby.. za což jsem dostal nepochopitelně mírný pohlavek
