14°C
Irina Juřicová se narodila jako jediné dítě manželům Klučirovým 15. března roku 1930. I když si moc přála sourozence, zůstala jedináčkem. „Maminka s tatínkem se moc snažili mít více dětí. Máma pochází ze čtyř dětí, a tak si také přála mít velkou rodinu, bohužel se jí to nepodařilo. Každé další dítě kromě mě potratila,“ vzpomíná paní Irina. Rodina ale držela při sobě, často se s matčinými bratry i rodiči navštěvovali a měli se velmi rádi. Dodnes se paní Irina se svými sestřenicemi stýká, i když každá žije v jiném státě.
Dětství během bojů o Leningrad
Když bylo Irině 11, let začala 2. světová válka. „Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Byl krásně teplý a slunečný červnový den, hrála jsem si venku, když najednou za mnou přiběhla máma a povídá mi: ‚Pojď hned domů, začíná válka!‘ Vůbec jsem nechápala co se děje,“ vypráví paní Irina. Pochopila to ovšem velmi záhy. Maminka musela narukovat do armády, protože byla lékařka a její tatínek byl nasazen v továrně na tanky. O malou Irinu se tak musela starat babička.
Jen tři měsíce poté zažila Irina jednu z největších hrůz 2. sv. války. V září roku 1941 začala blokáda Leningradu, která trvala neuvěřitelných 29 měsíců a zemřelo při ní až milion lidí, převážně hlady. „Tatínek zemřel tři měsíce po začátku blokády na vyčerpání, a tak jsme zůstaly s babičkou samy. Když ještě tatínek žil, dával nám část svých potravinových lístků, abychom neměly takový hlad. Když zemřel, bylo to horší. Babička byla ale strašně šikovná, dokázala sehnat nemožné. Když vařila polévku, dala do ní klíh a hodně koření, aby to mělo alespoň chuť, a tak jsme přežívaly,“ vzpomíná paní Irina.
Žila s babičkou v bytě bez elektriky, bez vody nebo topení, kde bydlely i další rodiny. „Každý měsíc chodila do bytu úřednice a kontrolovala, kolik nás přežilo, kdo přežil, dostal potravinové lístky. Ve vedlejším pokoji bydlela paní se dvěma holčičkama, jedné nebyl ani rok a zemřela. Maminka zabalila mrtvou holčičku do prostěradla a 14 dní ji nechala u okna v kuchyni, kde byla největší zima a čekala, až zas přijde kontrola z úřadu. Když přišli, ukázala jim mrtvou dceru, řekla, že spí, a tak dostala potravinový lístek navíc. Tak to pak udělala i s druhou holčičkou,“ vypráví děsivé zážitky z kruté zimy během blokády.
Když se maminka Iriny dozvěděla, v jakých šílených podmínkách její dcera s matkou žijí, podařilo se jí díky mnoha kontaktům dostat obě dvě z obléhaného území na vesnici, kde zůstaly až do konce války. Poté se do Lenigradu vrátily, dokonce se jim podařilo získat zpět i byt, ve kterém dříve žily. Z fronty se nakonec také živá a zdravá vrátila Irinina maminka.
Láska z Československa
Po konci války začala Irina studovat pedagogiku a ve škole také potkala svého budoucího manžela, Čechoslováka Karla Juřinu. Zanedlouho po jejich seznámení zemřel diktátor Josif Stalin, čímž byl zrušen i nesmyslný zákon zakazující manželství s cizincem, a tak se Irina mohla stát mladou paní Juřinovou. „Hned jak to bylo možné, běželi jsme s Karlem na matriku a řekli, ať nás oddají. Krátce na to jsme pak zamířili do Československa,“ uzevřela své povídání v rámci on-line prezentace projektu Příběhy našich sousedů, který přibližuje vzpomínky pamětníků z Prahy 12, Irina Juřicová.
