Sny se u Lukáše měnily s věkem tak rychle, jako velikost oblečení. V dětství si přál být architektem, později zatoužil po dobrodružném životě v uniformě. „Celý život jsem měl rád dobrodružství. Jako malí jsme si s bratrem hráli na policisty a zloděje, proto jsem si za střední školu vybral Bezpečnostně právní akademii, abych se mohl stát právě policistou nebo vojákem,“ vysvětluje. Tehdy ve svých 15 letech vůbec netušil, jaké kroky bude činit 10 let poté.
»Cesty toulavý«
V roce 2015, bylo to zrovna tři dny po úspěšně složené maturitě, se vypravil cestovat do Indie. Ačkoliv měl ambice ve svém vzdělání „jít dál,“ zlákala jej touha po „dobrodružství“. „Ne že by mě to ve škole nebavilo. Naopak branná cvičení mě hodně bavila,“ vysvětluje. „Mnohem víc mě ale lákalo vyzkoušet si něco nového, což cestování do neznáma dokonale splňovalo. Takže jsem si ten sen o dobrodružství prakticky splnil.“
Jednoho dne jej cesty zavedly do městečka Jaisalmer. „To je takový indický Zlín,“ podotýká Matějček, ostravský rodák, s poukázáním na to, že se zde velice daří kožedělnému průmyslu, podobně jako ve Zlíně za časů Bati. Při procházkách prašnými uličkami města si všiml postranního krámku, kde na kolenou šil muž koženou peněženku. Lukáš se vydal k němu, aby si prohlédl, co nabízí.
„U něho na zdi jsem si všiml batohu, který se mi hrozně líbil. Chtěl jsem si ho koupit, protože měl opravdu krásný design, zdál se být praktický. Bylo mi ale řečeno, že batoh je pouze výstavní,“ krčí Lukáš rameny. „Na druhou stranu mi Dennis (35), tak se majitel krámku jmenoval, nabídl, že pro mě ušije tentýž batoh, jen bude zbrusu nový. Nadšeně jsem souhlasil,“ dodává. Ruční práce s nitěmi a s kůži, kterou měl možnost pozorovat na vlastní oči, jej fascinovala. „Chtěl jsem si z cestování přivézt domů něco originálního. Dodnes ten batoh u sebe mám a procestoval se mnou půl světa,“ cení si.
»Prozření«
Na Dennise od té doby Lukáš nezapomněl. Sice další dva roky opět cestoval po vzdálených a exotických končinách, ale v hlavě se mu rozležel zajímavý nápad. Proč nezkusit představit kožené indické výrobky i v České republice? „Původně mě napadlo, že bych Dennisovi pomohl formou e-shopu, aby se mu lépe dařilo,“ vysvětluje. Záhy ale došel k přesvědčení, že by nebylo od věci dovážet cíleně jeho výrobky přímo do České republiky.
„Poslal mi nejprve deset svých kusů, zda se mi je podaří v Čechách udat. Povedlo se,“ těší Lukáše s tím, že to všechno v podstatě stálo na dobrém slovu dání a důvěře. Když oba dva viděli, že by si dokázali vzájemně vyhovět, slovo dalo slovo, a proto se ještě s Václavem Staňkem (22), tváří módní obuvnické značky Vasky, rozhodli založit módní značku Bagind, v rámci níž začal Dennis vyrábět podle Lukášových návrhů kožené kabelky, brašny, peněženky a jiné výrobky z kůže. Tehdy se nadšenému cestovateli zúročily jeho dávné sny stát se architektem, protože odmala rád kreslil. Pak už šlo vše ráz na ráz.
Kozina místo hověziny
Většina Čechů zná indickou kulturu převážně z indických restaurací. Lukáš, který v současnosti žije v Praze, se rozhodl představit ji tak trochu jinak. V čem tkví kouzlo indických kožených výrobků, že se podle Lukáše v mnohém od těch českých?
„U nás je většinou vše z hovězí kůže, kdežto v Indii sází daleko spíše na kozí kůži. Ta má jiné vlastnosti,“ říká. „Hovězina je hrubší a robustnější, kdežto kozina je jemnější, měkčí, více se poddá a mnohem dříve získá zdobnou patinu,“ přemýšlí podnikatel. „Navíc věřím tomu, že kdybych svůj návrh prezentoval nějaké tuzemské dílně, nebyl by tak kvalitní jako ten, co vyrobí v Indii,“ dodává s tím, že Dennisovi do Indie pravidelně posílá své návrhy, které potom realizuje. Finální slovo o výrobku však mají oba.
„Posílá mi zpátky prototypy, podle toho, jak jemu se to líbí. Až kompromisní cestou dojdeme k závěrečnému rozhodnutí,“ usmívá se Lukáš s tím, že většinou to bývá takový třetí, čtvrtý prototyp. „Zpravidla u mých návrhů nejde o nic složitého. Mám rád jednoduchost, takže se ani příliš nepouštím do experimentů. Vyhovují mi klasické věci, veskrze konzervativní – čili praktičnost a minimalismus.“ Sám si ruční tvorbu také zkusil, ale tolik mu to nešlo. „Raději vymýšlím, výrobu přenechávám mistrům,“ usmívá se.
Že by jednou natrvalo přesídlil Lukáš do Indie nebo Dennis do Prahy, kde nadšený podnikatel a ve své podstatě také „návrhář“ tráví většinu času – pokud zrovna necestuje někde po světě – to nehrozí. Nicméně právě do české metropole Lukáš Dennise neúspěšně láká už nějaký ten pátek. Naposledy letos v březnu. „Ale bohužel nám do toho vstoupil koronavirus, který mu cestu znemožnil, takže stále to funguje tak, že jezdívám já za ním.“
Pomoc potřebným
Když se svým podnikáním začínal v roce 2017, měl Lukáš radost, že se mu společnými silami podařilo navrhnout, vyrobit a prodat alespoň několik desítek „svých“ výrobků. O tři roky později už napočítal 35 tisíc položek. Za tak velkým množstvím stojí zhruba 100 lidí, kteří pod značkou Bagind šijí a vyrábí ve 12 rodinných dílnách, na jejichž chod dohlíží Dennis. Plody jejich zručnosti a pracovitosti si lze v Čechách pořídit hned ve čtyřech firemních prodejnách – v Ostravě, v Brně, v Olomouci a v Praze. A Lukáš se netají tím, že by rád zkusil nakouknout i za české hranice.
„Začátky nebyly nejsnadnější,“ připouští. Hodně mu pomohla síla sociálních sítí, kde byl známý především svými cestovatelskými přednáškami a postřehy. „Lidem se v podstatě hned začal líbit ten lidský příběh, který za sebou značka má,“ vysvětluje. „Dnes mě proto strašně těší, že je po českých ulicích k vidění zhruba 20 tisíc kusů, které nesou logo Bagind.“
Není tomu ale tak, že by na trase Praha – Jaisalmer putovaly pouze kožené výrobky sem, a peníze pro pracovníky tam. Část výdělku z prodaných produktů totiž Lukáš věnuje potřebným. „Nakupujeme školní pomůcky pro děti, které žijí v nehostinných podmínkách v Himalájích. Podporujeme nadaci MOST pro Tibet, které jsme věnovali desítky tisíc korun. V plánu máme také zřízení Bagind Foundation, a podporu výstavby školy, kam by mohly docházet děti našich pracovníků,“ uzavírá Lukáš.
