Nevšední výtvarné nadání vykazoval Alfons Maria Mucha prakticky od narození. „Je to veselý, bystrý chlapec. Jenom pro školu nemá ten správný smysl. Zato bez ustání kreslí. Ještě předtím, než se naučí chodit, počmárá všechno, na co jeho ručičky dosáhnou,“ dočteme se od Romana Neugebauera v knize Mucha: Jeho život slovem a obrazem. „Musí mu kolem krku uvázat provázek s tužkou. Když ho ztratí, neúnavně řve.“

Bylo zřejmé, že z něj roste umělec. Ještě jako dítě se naučil kreslit jak levou, tak i pravou rukou. Do Prahy se podle svého syna Jiřího Muchy (†76) vypravil poprvé ve svých 11 letech. „Já klukům vykládal, co všechno jsem v viděl v Praze, a kreslil jsem jim, jak vypadá Karlův most, Hradčany a svatý Jan, kterého utopili v řece,“ cituje Mucha vzpomínky svého otce v knize Kankán se svatozáří: Život a dílo Alfonse Muchy.

Praha nezaslíbená

Z Prahy byl zjevně čiperný kluk okouzlen. Jeho toužebným snem bylo studovat na pražské Akademii, pozdější Akademii výtvarných umění. V roce 1878 shromáždil své výkresy a poslal je k posouzení tamnímu profesorskému sboru. Pro odpověď si do Akademie dojel osobně.

„Tam mě přivítal pan profesor Lhota dost nevlídně,“ dozvídáme se z Muchových vzpomínek. „,Mladý muži,' povídá, ,malířů je mnoho, ale peněz málo. Najděte si raději jiné zaměstnání, kde se lépe uplatníte.' Netrvalo to ani pět minut a moje naděje byly pryč,“ popisuje Mucha zážitek zklamaného 18letého mladíka. Tomu nezbylo nic jiného, než se vrátit do Ivančic ke svému původnímu zaměstnání písaře u okresního soudu.

Světový umělec

Když se přeneseme do roku 1897, z Muchy už je vážený umělec, který si vydobyl renomé především ve Francii, kde dlouhá léta žil. Zařadil se mezi vlnu mladých progresivních malířů, kteří prosazovali nové umělecké styly, například secesi, impresionismus či Art-nouveu. Pozoruhodné je, že sám Mucha se prý nějakému škatulkování vyhýbal.

Zásadně používal termínu: dělal jsem to po svém,“ líčí jeho syn. „Dekorativní prvky si odvozoval z přírody podle stejných pravidel jako venkovské vyšívačky a lidoví malíři v jeho rodném kraji a spojitost se stylem současníků mu poněkud unikla.“

Osudová žena, herečka Sarah Bernhardtová na plakátu Alfonse Muchy.
Osudová žena, herečka Sarah Bernhardtová na plakátu Alfonse Muchy.
Autor: Zdeněk Matyáš

Zpět k roku 1897. Tehdy byly v Topičově salonu na Národní třídě poprvé Pražanům představeny secesní kresby, obrazy a ilustrace Alfonse Muchy. „Byla to první přehlídka secesního umění v Praze. Úspěch výstavy nepochybně výrazně posunul odhodlání českých umělců věnovat pozornost novému stylu (později se mu dokonce na čas říkalo Le Style Mucha, Muchův styl),“ podotýká dokumentarista Jan Boněk v knize Praha Alfonse Muchy.

Co se nezapomíná

Velmi výrazně vstoupila do Muchova života Praha v roce 1906. V té době prožíval 46letý malíř romantický vztah s Marií Chytilovou (†77), které tehdy bylo 23 let, a znali se spolu již dva roky. „Splňovala všechny podmínky, kterými otec upevnil svou svobodu. Byla krásná, na svou dobu neobyčejně vzdělaná, malovala, měla literární nadání, obdivovala se mu a byla Češka,“ vyjmenovává Jiří Mucha klady své maminky. V době seznámení si spolu více psali, než se vídali, a tím možná spíše zaplesalo jedno srdce pro druhé.

Americký tisk The American z 2. května měl přijít s tímto článkem: „Muž, jehož obrazy okouzlovaly všechny ženy, slaví sňatek v lesích nedaleko Prahy. Alphonse Mucha, který s takovým úspěchem maloval ideální ženu a který dokázal přenést její duši na plátno, oznámil včera (…), že nalezl svůj ideál ve skutečnosti.“

Ony „lesy nedaleko Prahy“ byly podle Neugebauera patrně zalesněné svahy Petřína, respektive Strahova. „Desátého června 1906 oslaví ti dva v malé kapli svatého Rocha ve Strahovském klášteře vysoko nad Prahou konečně svou svatbu,“ píše. V roce 1909 je jejich láska odměněna narozením dcery Jaroslavy (†77), v roce 1915 pak i syna Jiřího, známého spisovatele.

Chlouba Prahy

Začátkem 20. století pobýval jinak Mucha v Americe, konkrétně v New Yorku. Údajně tam měl připadnout na myšlenku vzniku velkolepé Slovanské epopeje, jíž by oslavil historii Čechů a zvláště Slovanů. V roce 1909 „napsal starostovi Prahy, že cyklus obrazů, na kterých nyní začne pracovat, věnuje městu, a žádal ho o postavení zvláštní budovy na jejich umístění,“ líčí Jiří Mucha. Jak známo, tak se nestalo dosud, tedy více než 100 od Muchovy žádosti. Ale nepředbíhejme.

Jedná se o soubor 20 velkoformátových pláten, k nimž Mucha dlouho hledal vhodné prostory, „aby je mohl napnout ale i pracovat v klidu a soustředěně,“ uvádí Neugebauer. Vytoužené místečko našel na zámku Zbiroh - „na poloviční cestě mezi Plzní a Prahou.“ Cyklus dechberoucích maleb, které se řadí k tomu nejlepšímu, co v českých zemích vůbec bylo namalováno, vznikal v letech 1912 až 1926. Mucha na plátnech dennodenně pracoval až deset hodin a poprvé byly veřejnosti celistvě představeny až v roce 1928 ve Veletržním paláci v Praze. Od té doby je také hlavní město majitelem tohoto epochálního díla.
Alfons Mucha maluje Slovanskou epopej na Zbirohu
Alfons Mucha maluje Slovanskou epopej na Zbirohu
Autor: Profimedia.cz a archiv Blesku

Smutný epilog

Život každého člověka, ne jen umělce, směřuje odněkud někam – od narození ke smrti. Ačkoliv je Muchovo malířské dílo po právu nesmrtelné, Muchův vlastní život se nachýlil ke konci v nejpohnutější etapě českých dějin. Psala se tehdy protektorátní léta, a Muchovi bylo už ctihodných 79 let. Jiří Mucha se o smrti svého tatínka dozvěděl telegramem ve Francii, kde tou dobou pobýval. „Stálo v něm: „Otec zemřel,“ a datum, „14. července 1939.“

Do jaké míry za jeho úmrtím stál těžký zápal plic, či špatné zacházení nacistického gestapa, je otázkou. Podle Neugebauera totiž Alfons Mucha v Praze gestapem uvězněn a „podroben přísnému výslechu, z něhož se již nezotaví. Když je pochován na Slavíně, čestném hřbitově na pražském Vyšehradě, zakáže německá protektorátní správa smuteční pochod.“ I tak se prý pohřbu zúčastnilo nevídaně velké množství osob, které vyjadřovali lítost a sympatie nad ztrátou malíře, který Praze daroval Slovanskou epopej, a který se mimo jiné podílel též na neobyčejné výzdobě Obecního domu.

Fotogalerie
48 fotografií