7°C
Problémy Kateřina zakoušela prakticky po celé těhotenství. „Prožila jsem si snad všechny nepříjemné stavy spojené s prvním trimestrem,“ vzpomíná maminka. Nevolnosti, slabost, zvracení a především nepříjemné časté migrény byly na denním pořádku. Do toho se přidala preeklampsie a nadto všechno ještě nesnáze s placentou, která už ve 14. týdnu sestoupila do nejnižší části dělohy, což byl problém.
»Bengál« na porodním sále
„Bylo mi u lékaře řečeno, že se placenta může s postupným zvětšováním bříška posunout výš a tím pádem by bylo vše v pořádku,“ líčí Katka. Nic naplat. I přes přísný klidový režim začala přesně na Silvestra v roce 2017 krvácet. Uprostřed davů, které vítaly nový rok, následoval rychlý převoz do podolské porodnice. „V tu chvíli jsem už byla nervózní, ale asi jsem si pořád nepřipouštěla, co vše se může stát,“ líčí. Na porodním sále na ni čekali porodník a sestřičky, kteří byli připraveni na vše.
„Napíchali mi kortikoidy na dozrání plic dětí a odebrali mi krev na případnou transfuzi. Klepala jsem se doslova jako »ratlík«. Hodiny odbily půlnoc, všude začaly bouchat ohňostroje a kluci se vevnitř začali pořádně hemžit. O to víc jsem začala opět krvácet,“ vzpomíná usměvavá maminka. Péče porodníků byla ten den bezchybná jako vždy. K porodu nedošlo, a tak Kateřina mohla na rizikové oddělení v naději, že své chlapečky na světě přivítá v řádném termínu.
Jenže časté krvácení a následné transfuze o ničem dobrém nesvědčily. A v hlavě nastávající maminky se pochopitelně rojily nejrůznější obavy a starosti. „Velice mi pomohla zdejší psycholožka, která mi ukázala, jak se pokusit dýchat, aby se ve mně alespoň trošku uvolnil stres. Dále mi řekla, co vše mě bude čekat, až se děti narodí. Já byla moc ráda, že jsem věděla, do čeho asi půjdu.“
Volání nového života
V Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí si Katka poležela šest týdnů do porodu. Řádného termínu se ale nedočkala. „16. února jsem se ve 3:05 vzbudila, a najednou jsem cítila tlaky a teplo v posteli. Okamžitě jsem zvonila na sestřičku a začal velmi rychlý kolotoč,“ vzpomíná. Rychle se šlo na sál a v jejím teprve 31. týdnu už nebylo nač čekat.
„Neskutečně jsem se bála. Věděla jsem, že jsem ve velkém nebezpečí i já, ale to jsem v tu chvíli vůbec neřešila. Hlavně jsem se modlila, aby děti přežily ve zdraví,“ připouští. Porodníka, který Davídka a Kubíka přivedl na svět, si pamatuje ani ne pár vteřin, než u ní zabrala celková anestezie. Rodit musela císařským řezem. Na svět kluci přišli ve 3:46 a 3:47.
„Probudila jsem se po porodu. Nevěděla jsem, jak na tom kluci jsou, jak vypadají, jestli vůbec žijí,“ říká. „Bylo to strašné, nic nevědět. Hodiny, než přišel lékař z neonatologie, byly neskutečně dlouhé. A když dorazil, začal mluvit o mně a ne o dětech,“ jako by její napětí a nejistotu chtěl ještě protáhnout. Až teprve když se dozvěděla, že jsou kluci zdraví a živí, že jeden váží 1420 a druhý 1650 gramů, pookřála. Alespoň prozatím. Poprvé si je pořádně prohlédla až na displeji mobilního telefonu z fotografie, kterou jí poslal manžel.
Nebyl všem obavám konec
Kateřinu čekal ještě relativně dlouhý pobyt v ÚPMD, ani u miminek se nezdálo být vše zcela bez obav, jak to u předčasně narozených dětí bývá. „Kubíček na tom byl po narození hůř. Měl dechovou podporu a byl mu podán surfaktant (látka, která napomáhá správné funkci plic – pozn. red.). Od druhého dne byl 48 hodin na fototerapii (terapie, která využívá například účinky ultrafialového či infračerveného světla – pozn. red.) z důvodu novorozenecké žloutenky.“ Aby toho nebylo málo, napadl jej zlatý stafylokok a v ranách po injekčních jehlách se vytvářely hnisající bolístky.
„Báli jsme se, že by mohl mít otravu krve. Při podávání antibiotik a léků proti bolesti mu praskaly žíly. Naštěstí se neprokázala,“ vzpomíná Katka. „Byl to hrozný pocit, sledovat ho a neumět mu pomoci. Jediné, co jsem v tu chvíli mohla dělat, bylo být tam s ním, držet ho za ruce, mluvit na něj.“
Oproti tomu Davídek se narodil s otevřenou Botallovou dučejí, což je propojení mezi aortou a plicnicí. S ní se rodí každé miminko, ale po narození, během prvních hodin dýchání se dučej uzavírá. Ne tak v jeho případě. „Zůstala otevřená o průměru tří milimetrů, což u tak malého tělíčka byla hrozně veliká mezera,“ vzpomíná Kateřina. Pro miminka se jedná o velmi nebezpečný stav, který může skončit srdečním selháním. „Má ji otevřenou doteď, ale naštěstí to srůstá,“ dodává s tím, že naštěstí nebylo zapotřebí chirurgického zákroku.
Maminkou na plný úvazek
Zatím jsme hovořili především o zdravotních lapáliích, se kterými se Kateřina i její chlapečci museli statečně popasovat. Na to, jaké to byly pocity, když své kluky mohla konečně poprvé přivinout k sobě, jsme se ale také zeptat nezapomněli. Ostatně – oproti jiným maminkám si na tu toužebnou chvíli musela Katka počkat víc než dost.
„Když jsem je na vlastní oči mohla vidět poprvé, leželi v inkubátoru, přes tvář měli ventilační masku a do tělíček zavedené kanyly. Přes to všechno nebyli moc dobře vidět, ale i tak to byl nádherný pocit, přes všechen ten strach o ně,“ pokyvuje hlavou. „Na první klokánkování (metoda přikládání předčasně narozených miminek na tělo maminky – pozn. red.) nikdy nezapomenu. Ta malá tělíčka přímo na mně, oba se drželi za ruce a v klidu spinkali. Nádherný pocit euforie, štěstí, lásky.“ Takový ten pocit, který za všechny prodělané svízele stál.
