9°C
Poručík Michal Kratochvíl je zástupcem velícího důstojníka u Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy. Ve služebním poměru je od roku 2007, ačkoliv u hasičského sboru sloužil ještě za dob studií. „Dá se tedy říci, že hasičskou uniformu oblékám 20 let,“ vysvětluje. Za tu dobu vyjížděl k nespočtu větších či menších požárů nejrůznějších objektů, obydlených i průmyslových.
Případů, s jakým se museli potýkat jeho kolegové z Ústeckého kraje při tragickém požáru domova pro handicapované ve Vejprtech, kde bohužel zemřelo osm osob v různém stádiu mentálního či fyzického znevýhodnění, nezažil příliš. „Možná patnáct,“ zamýšlí se. „Ne vždy se ovšem jednalo o požáry takového rozsahu.“Naposledy velel podobnému zásahu v prosinci na Černém Mostě, kde v ulici Kapitána Stránského hořel panelový dům, který obývali většinou imobilní lidé, přičemž vozíčkářce Veronice Š. (†33) nebylo možné pomoci. „Byl to jeden z těch větších, které jsem zažil, s ohledem na množství osob, které byly ohrožené,“ vysvětluje Michal. Dodává přitom ale jedním dechem, že jej nelze úplně poměřovat s požárem ve Vejprtech.
Život a zdraví na prvním místě
Liší se v případě hasičů jejich zásahy podle toho, kdo domy, v nichž je nahlášený oheň, obývá? „Pochopitelně ano, protože většinou se jedná o lidi, kteří před naším příjezdem nejsou schopni pomoct sami sobě,“ vysvětluje Michal. „Pakliže zasahujeme v objektu, který obývá větší množství handicapovaných osob, je v tom ohledu vždy zapotřebí více hasičů, protože část se nás musí zaměřit především na záchranu, které ti lidé nejsou samostatně schopní.“
Jakmile hasiči dorazí na místo, jako první musí co nejrychleji zmapovat daný objekt včetně okolí, aby zjistili, kde přesně hoří, kam se oheň, zejména jeho zplodiny, šíří, a především kolik lidí je jím ohrožených a v jakém stupni. „Je to řetězec různých úkonů, který se upíná v prvé řadě k záchraně osob a zvířat,“ vysvětluje poručík. Například z paneláku Kapitána Stránského zachraňovali hasiči ve spolupráci s Policií ČR a se záchranáři také asistenční psy, kočky i papoušky. „Záchrana majetku je v takovém případě až na třetím místě. Přitom ruku v ruce se záchranou probíhají i hasebné práce i následná péče o evakuované, proto je zapotřebí, aby na místě v danou chvíli bylo co nejvíce hasičů,“ líčí Michal.
Každý požár je jiný
Požáry podle Michala nelze zevšeobecňovat. „I když je samozřejmě něco jiného, přijíždíme-li k nějakému vyskladněnému objektu, než k domu, kde žijí lidé,“ uvádí. „Největší respekt přirozeně máme před těmi objekty, kde se nachází nemocní či hůře pohybliví lidé. Nemocnice, domovy pro seniory, ústavy pro handicapované, kteří nejsou schopni samostatného pohybu, to si troufám říci, že jsou pro nás do jisté míry nejvíce náročné.“
Nezřídka při nich jde skutečně o vteřiny a minuty. Doslova. „Mnohdy stačí několik minut k tomu, aby jedna místnost byla zasažena kouřem a následně požárem, přičemž kouř může mezitím být rozsáhlejší a vše je o to ztíženější pro nás i obyvatele domu,“ uvádí. V případě vypuknutí požáru je proto vždy nutné uvědomit hasiče co nejdříve. Do jisté míry by toto „echo“ měly suplovat požární hlásiče. Jenomže, „problémem, se kterým se občas potýkáme, bývá, že některé domy jsou staršího data výstavby a proto se v nich nevyskytují prvky zabezpečení současné doby.
Panika a stres udělají svoje
Jakmile někde hoří, přirozeným pudem každého je před ohněm se chránit. V některých případech ale Michal zažil situace, kdy lidé pomoc hasičů odmítali. Většinou v takových případech hrají roli stres, panika či vytržení ze zažitého stereotypu, což může být příznačné například pro psychicky handicapované.
„Zvláště v těchto případech, jakým byl požár ve Vejprtech, se stává, že jde o lidi, kteří jsou fixovaní na své přátele, prostředí, rodinu nebo na domácí zvíře,“ uvádí Michal. „Když se najednou vytrhnou z obvyklé životní situace a z kontextu, byť v důsledku požáru a záchranných akcí, může u nich dojít k psychickému bloku, kdy místnost nechtějí opustit, ani když jsou v přímém ohrožení života.“ Podle Michala je ale prvořadým úkolem hasiče zachránit člověka stůj co stůj. „Když to tak řeknu, pro jeho dobro jej zachráníme i proti jeho vůli,“ připouští.
Na hranici ohrožení
Pro vykonávání hasičského povolání přirozeně platí zásada, že lidský život je nade vše. Ale za jakou cenu? „Ta je do určité míry dána vlastním ohrožením na zdraví či na životě,“ vysvětluje Michal. Hasič by zkrátka neměl při zásahu ohrozit sám sebe nebo své kolegy.
Byť hasiči mají speciální ohnivzdorné zásahové oděvy, do přímého ohně nejsou určené. „Pomohou při zášlehu, ale ne při tom, aby hasič mohl chodit v hořící místnosti. Momentky, při kterých hasiči proskakují bariérou z ohně, nebo se pohybují v hořícím domě, jsou skutečně možné jen ve filmu,“ vysvětluje. „I kdyby hasič měl projít nějakou ohnivou clonou pro někoho, aby jej odnesl, tak jej stejně přes oheň nemůže donést nazpět.“
Hoří! Co dělat?
Jelikož požár může leckoho nachytat, jak se říká, v nedbalkách, zeptali jsme se, zda by hasičský důstojník neměl nějaké doporučení ohledně toho, jak se zachovat v případě požáru ve vlastní domácnosti. Dozvěděli jsme se, že zalézt do koupelny a dštít kolem sebe vodu nemusí být tak úplně účinné, jak by se jeden mohl domnívat. Leda opravdu v případě otevřeného ohně. Mnohem větším prevítem ale pro mnohé obyvatele jsou podle Michala zplodiny z požáru.
Kouř je totiž toxický a právě ten stojí nejčastěji za úmrtími. Lidé se dříve udusí, než k nim oheň stačí dojít. „Ideální tak je, utěsnit všechny skuliny, kudy může kouř pronikat dovnitř, navlhčeným hadrem, a maličko pootevřít okno,“ vysvětluje hasič. Proč ne dokořán? „Vzniklý průvan by mohl kouř naopak vtáhnout do bytu.“ Michal také doporučuje přiložit si navlhčený kus látkoviny přes pusu a nos a hlavně nezapomenout upozornit na sebe a situaci hasiče. „Důležité v takových případech také je, držet se co nejvíce při zemi. Kouř při požáru, jak je teplý, tak má tendenci plnit místnost od stropu,“ uzavírá.
