Jemu předcházel semafor, k jehož přepínání sloužil ruční tzv. paketový přepínač. Umístěn byl v roce 1927 na křižovatce u Masarykova nádraží. Čtyřstranná plechová skříň s třemi barevnými čočkami byla zavěšena na lanovém závěsu. Tehdy stála třicet tisíc korun (pro srovnání, plat dělníka činil 950 Kč za měsíc. Boty vyšly na 100 Kč, kilo brambor na 0,95 Kč, litr piva 2,90 Kč).
S příchodem automatického semaforu o tři roky později se veřejnost bouřila. „Lidem vadilo, že se na jedné straně nakumulují auta. Museli tak čekat a stát, i když třeba pospíchali,“ popsala Aha! Marcela Machutová, bývalá ředitelka Muzea policie ČR. Podle ní však lidem vadilo i řízení policistou. Předtím totiž byli zvyklí, že si jezdí a chodí, jak chtějí.
Umístění semaforu na křižovatce Václavského náměstí s Jindřišskou a Vodičkovou ulicí souviselo s úpravou »Václaváku«. Tramvaj do té doby jezdila po stranách a byla přesunuta doprostřed. „Světelné signály ukazovala ze tří stran plechová bedna, která měla na výšku 1,40 metrů, přičemž červená a zelená svítila 23 sekund, oranžová 10 sekund,“ popsala Machutová.
Provoz se zvětšil
Semafory se instalovaly tam, kde bylo potřeba. Křižovatka Václavské náměstí s Jindřišskou a Vodičkovou byla tehdy nejvytíženější. „Za dvanáct hodin tu v průměru projelo 17 356 aut. Podobně tomu bylo i na Můstku, kde projelo kolem 16 tisíc aut, proto tam v dubnu umístili další semafor,“ řekla Marcela Machutová. Následovala Hybernská, Prašná brána, Anděl a Karlovo náměstí.
Stále prochází změnou
Systém se řadu let modernizuje. „Dnešní řadiče oproti dřívějším umožňují takzvané dynamické řízení křižovatky. Jsou schopny reagovat na téměř veškeré dění na vozovce, včetně vyhodnocení počtu čekajících vozidel, a následně upravit režim tak, aby nebyla křižovatka zahlcena. Ani moderní technika však nedokáže zcela zamezit kolonám,“ uvedla Barbora Lišková, mluvčí Technické správy komunikací, která má pražské semafory na starosti. Nově přibývají i takové, u nichž jsou odpočitávadla času. Ta ukazují čas do konce signálu »stůj« nebo »volno«.
