První fotoaparát, sovětskou Smenu, si Kata pořídila v 16 letech. Tehdy ji ovšem nenapadlo, že by focením jednou mohla udělat díru do světa a že by fotoaparát dennodenně nosila s sebou jako běžnou výbavu své kabelky. To přišlo až s narozením nejstaršího potomka – dcery Stelly, která se stala jedním z hlavních motivů její osobní dokumentární tvorby. Když ke Stelle přibyli bratříčci Oliver a Alan, začala od roku 2013 mapovat jejich každodenní život.
Vzpomínky: Největší dědictví
„Moje dětství příliš veselé nebylo,“ svěřila se Kata. Její sestra-dvojče totiž v dětství vážně onemocněla - dostala silný zápal plic a následně mozkovou obrnu. Nemoc ji posléze doprovázela po celý její krátký život, zemřela v 18 letech. „I proto jsem si řekla, že by bylo hezké zachycovat dětství vlastních dětí. To, že zaznamenávám jejich život, je podle mne to největší dědictví, které svým dětem mohu dát,“ říká Kata, pro niž je fotografování po složitém dětství určitou formou terapie. „Pak si jednoho dne, s odstupem let, mohou připomenout třeba zapomenuté chvíle jednoduchého, přímočarého a nekomplikovaného života, jakými dětství je.“
Neopakovatelnost okamžiku
Původně přitom chtěla fotografovat hlavně přírodu. „Zajímaly mne přírodní živly jako voda, mraky nebo oheň,“ uvedla fotografka. „Postupem let jsem ale zjistila, že člověk je součástí přírody.“ Z toho důvodu Kata své potomky zachycuje nejčastěji právě v přírodě během nejrůznějších situací, jako je sžívání se se světem svého autistického syna Olivera, jeho dovádění s mladším Alanem, nebo prostě jen česání si vlasů nejstarší Stelly.
Někomu se takové fotky mohou jevit prostě, obyčejně. A právě takové je jejich autorka chtěla. „Přijde mi, že obecně problémem současných fotografů je, že se ze života vytrácí obyčejnost. Ten problém přitom není v nedostatku témat, která lze fotit, ale v nás. Proto se svými fotkami snažím tu obyčejnost navrátit na fotografický trh,“ vysvětlila.
Kata zároveň podotkla, že fotky nijak nearanžuje. Všechny jsou tak autentické, jako by je zachytil sám život. Proto nosí fotoaparát neustále s sebou, aby nějakou vhodnou momentku neprošvihla. „Takových okamžiků, které jsou neopakovatelné, jsem propásla mnoho. To se nedá dělat nic jiného, než čekat na některý jiný, protože kdybych dcerce nebo synům řekla: jdi a stoupni si takhle, tvař se tak a tak, už by to nebyl dokument života.“
Úvazek na celé mládí
Kolekce Katiných fotografií, která je 22. dubna k vidění v Leica Gallery, sestává většinou z černobílých záběrů. „Takové fotografie jsou pro mne nejpodstatnější. Potlačují barvy ve prospěch emocí, které jsou tak zdůrazněny,“ vysvětluje ke svému dokumentaristickému záměru, který se začal psát od roku 2013.
Plánuje v něm pokračovat až do chvíle, kdy její děti dorostou dospělosti. „Uvědomuji si ale, že když jednoho dne řeknou, že už nebudou chtít, budu to respektovat,“ krčí rameny. „Zrovna tak respektuji i to, že si samy vyberou, které fotky se jim k prezentaci líbí a které už ne. Čím jsou starší, tím více mi do výběru mluví,“ usmívá se fotografka.
Výstavu cyklu fotografií, které zachycují prosté dětství dvou synů a jedné dcerky Katy Sedlak, je možno do dubna shlédnout v Leica Gallery Prague. David Zima
Praha v srdci
Ačkoliv je Kata slovenská rodačka, k Praze má jen a pouze vřelý vztah. „Mám ji ráda, vždy se tu cítím dobře,“ svěřila se při příležitosti první samostatné výstavy v hlavním městě. Více však než její krásy se jí do srdce vryla životní láskou. „Z Prahy totiž pochází můj partner. Jsem o to více ráda, že mohu vystavovat právě zde.“
Kde: Leica Gallery Prague, Školská 28.
Kdy: Od 8. března do 22. dubna; ve všední dny otevřeno 10:00 – 20:00, o víkendech a svátcích 13:00 – 19:00.
Za kolik: 70,- Kč základní, 40,- Kč studenti a senioři, 30,- Kč studenti uměleckých škol.
