Talentu pražské rodačky si byli vědomi rodiče i učitelé již v 1. třídě. „Tehdy paní učitelka pověděla mým rodičům, že hezky kreslím a že by mne měli dát na Lidovou školu umění (LŠU) ve Vysočanech v Klímově ulici,“ vzpomíná na své výtvarnické začátky paní Nováková. „Doteď jsem jí za to nesmírně vděčná,“ říká smířlivě s tím, že se sice vyhlášenou malířkou nestala, ale v umění přesto prorazila, jen jinak, než si sama představovala.

Místo plátna hlína, místo štětců špachtle

Ucházela se totiž o studium na Střední odborné škole výtvarné, tzv. »Hollarce«. „Pro velký počet uchazečů jsem se tam nedostala, takže jsem nastoupila na gymnázium,“ vypráví paní Nováková. Svého snu tvořit se však nevzdala.

Po gymnaziálních letech totiž nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, přičemž se jí v hlavě rodil nesmělý plán – vrátit se na „svou“ Lidovou školu umění coby učitelka. „V 15 letech mne ale ani ve snu nenapadlo, že bych jednou byla učitelkou,“ směje se dnes. Při vysokoškolských studiích nastal v jejím životě další zvrat. Tím se stala keramika, které nakonec dala přednost před malováním. „Upoutal mne dotek hlíny, její tvárnost.“

„Keramika tehdy byla pro běžné lidi spíše nedostupná,“ vysvětluje své počáteční zaujetí, kdy do té doby pracovala leda s moduritem nebo sádrou. „Materiály na keramickou tvorbu byly tehdy drahé. Nebylo možné, že bych si sama mohla nakoupit glazuru nebo zřídit nějakou, byť i maličkou, keramickou dílnu, protože i na pece byly pořadníky,“ vzpomíná na normalizační léta. První keramické dílo, které vytvořila, byl kachel s abstraktními geometrickými tvary.

Zpátky k počátkům

Po úspěšném absolutoriu se v roce 1984 do vysočanské Lidové školy umění skutečně vrátila coby vyučující. A působí tam dodnes, byť se škola z Vysočan přestěhovala na Prosek. I proto může bilancovat, jak se výuka během těch 34 let proměnila. „Předně se z Lidové školy umění Klímova stala Základní umělecká škola Prosek,“ líčí. Změna poměrů v rámci sametové revoluce se kromě změny v názvu i sídle odrazila také v náplni školy.

Keramické výtvory Dany Novákové se vyznačují barevnou pestrostí a hravostí. Spoustu děl ze své tvorby má doma, nebo jimi podarovala své blízké.
Keramické výtvory Dany Novákové se vyznačují barevnou pestrostí a hravostí. Spoustu děl ze své tvorby má doma, nebo jimi podarovala své blízké.
Autor: David Zima

Dříve žáci v rámci výuky vytvářeli jednotlivé práce v předmětech kresby, malby, grafiky a dekorativních činnostech. „Dnes v Základních uměleckých školách pracujeme formou výtvarných projektů a děti si samy hledají cestu, jak samy vyjádřit námět, který mají zpracovat. Samy hledají to, co jim výtvarně bude vyhovovat, v čem se budou chtít třeba později realizovat.“

„Dnes také hodně při výuce koukají do mobilních telefonů, což před rokem 1989 samozřejmě nebylo,“ usmívá se učitelka. „Ale že by se nějak radikálně změnil přístup žáků? Nemyslím si. Možná jsou dnes oproti svým předchůdcům spokojenější s tím, co vytvořili. Také mají dnes mnohem větší možnosti. Ale tak jako tehdy i dnes musí splnit talentové zkoušky, aby se na školu dostali,“ myslí si.

Když přijde řeč na vlastní tvorbu

I když sama sebe nerada považuje za umělkyni, její keramická díla hýří nápaditostí, hravostí a zručností. I s odkazem na její letitý učitelský odkaz jí proto vysočanská Galerie 9 uspořádala o letošním únoru a březnu výstavu, jako poctu k jejím šedesátým narozeninám. Její první samostatnou.

První výstava vůbec, které jsem se zúčastnila, byla v Kostelci nad Černými lesy v roce 1988,“ vzpomíná. „Tehdy tam vystavovali undergroundoví umělci, a já mezi nimi měla své dvě keramické slepice,“ povídá usměvavá keramička. Dnes už netvoří tolik co dříve, i když s hlínou přichází do styku prakticky každý týden v rámci výuky. „Ale že bych tvořila s dětmi, na to opravdu není čas,“ upozorňuje na to, že se vlastní tvorbě věnuje jen ve vlastním volnu. Při výuce totiž musí dohlížet na to, jak se vede ostatním.

A jak to tak vypadá, v tomto úsilí se jí nadmíru daří. Právě při zmiňované výstavě ji totiž svými díly doprovodili její vlastní absolventi. Řada z nich se v nesnadných osidlech umění uchytila nadmíru dobře. „Když jsem se tehdy setkala se svými studenty a zjistila jsem, jaký udělali pokrok, že mezi nimi, profesionály, jsem rázem já ta amatérkabyl to opravdu krásný pocit. Uvědomila jsem si, že jsem nežila nadarmo,“ končí své vyprávění keramička a pedagožka, která svůj vlastní sen pomohla uskutečnit desítkám jiných.

Fotogalerie
18 fotografií