Problematice urgentní medicíny se Jana Šeblová věnuje od roku 1993. Kromě působení v několika nemocničních zařízeních a budování záchranných služeb v okresech za hranicí Prahy se tato odbornice posledních 10 let věnovala také práci u letecké záchranné služby (LZS) v hlavním městě, kde pracovala od roku 2008 do letošního července.
LZS u nás zajišťuje především lety přímo do terénu. Nejčastěji jde o zásahy u úrazů nebo jiných kritických stavů, kdy by převoz pacienta po zemi byl výrazně delší nebo rizikovější. „Převážně tedy jde o dopravní nehody, pády z výšky, tonutí či těžké úrazy dětí včetně opaření a popálení. Zajišťují se také transporty v rámci zdravotních zařízení,“ vysvětlila základní pole působnosti „letecké záchranky“ Jana Šeblová.
Hlavním předpokladem pro to, aby mohl odborník pracovat jako lékař ve vrtulníku zdravotníků, je specializace na urgentní medicínu a schopnost pracovat v týmu. Od loňského roku navíc pražská záchranka stanovila další kritéria, mezi které patři i fyzické testy. „Vzhledem k tomu, že si myslím, že pro práci na záchrance obecně je určitá fyzická kondice potřebná, mi to nijak nevadilo, a to dopoledne strávené testováním naší kondice bylo pro mě docela i zábavné,“ uvedla zkušená lékařka.
Pracovník v rámci urgentního příjmu i záchranné služby musí být schopen řešit všechny možné situace. „Práce u LZS vyžaduje nutnost rychlého rozhodování, schopnost zajistit pacienta před transportem, mít i určité manuální dovednosti potřebné k provedení některých úkonů, jako třeba pomoc při vyproštění, znehybnění zlomenin nebo celkové znehybnění, zajištění přístupu do krevního oběhu, dýchacích cest, volba léků a podobně,“ popsala Jana Šeblová.
„Pražský-mimopražský vrtulník“
Drtivá většina zásahů vrtulníku pražských zdravotníků se paradoxně neodehrává na území hlavního města. Stroj často v husté zástavbě a při dopravním provozu ani nemá kde bezpečně přistát. Nejčastěji tak zasahuje ve Středočeském kraji.
Příběhy se šťastným koncem
Jana Šeblová prozradila, že desetiletá zkušenost u letecké záchranky přinesla celou řadu příběhů. Některé z nich bohužel skončily tragicky, naštěstí se však odehrály takové, které lze označit jako případy s dobrým koncem.
Jeden z nich se stal asi před rokem, kdy Jana Šeblová se zbytkem týmu letěla vrtulníkem na koupaliště v Divoké Šárce, kde se topilo dítě. Šlo tedy o jeden z menší části případů, které se staly na území Prahy.
„Byli jsme tam opravdu rychle, asi do 5 minut. Je to vzdušnou čarou z Ruzyně kousek, nejdelší čas vlastně zabralo nastartování vrtulníku. Byli jsme tam první, kolegové záchranáři dojeli chvilku po nás, protože byla obvyklá páteční dopravní špička,“ popsala Jana Šeblová, podle které už byl během jejich příletu topící se chlapec venku z vody a jeden z přítomných mužů mu prováděl masáž srdce.
„Resuscitaci jsme převzali, zajistili ho, připojili na umělou plicní ventilaci, poměrně rychle se podařilo docílit obnovení oběhu. Do Motola jsme dítě transportovali také vrtulníkem,“ uvedla lékařka, podle které taková praxe není zcela běžná, jelikož v případě zástavy oběhu u nestabilního pacienta je možné sanitku zastavit a zahájit resuscitaci, zatímco v případě vrtulníku to není tak jednoduché.
Tonoucí chlapec skončil na dětském ARO oddělení zmiňované nemocnice, jeho matka přijela později sanitkou. „Pak jsem se dozvěděla od kolegů, že asi za dva dny hocha probudili, nebyla už nutná přístrojová podpora dýchání a pátý den šel domů. Bylo to 5 dní po tom, co byl v klinické smrti,“ zamyslela se nad celým případem Jana Šeblová.
Zkušená lékařka si podle svých slov až tehdy plně uvědomila návaznost takzvaného záchranného řetězce, který v tomto případě zcela bezchybně zafungoval. „Od první pomoci toho muže, co si všiml, že se něco děje, skočil do vody, vytáhl chlapce a masíroval, pak my s naší troškou do mlýna, dále práce operačního střediska, které nám organizovalo vše kolem zásahu i avízo do nemocnice a tím šetřilo každou minutu, pak práce celého týmu v Motole,“ dodala k případu dnes již bývalá členka letecké záchranné služby.
Pes v náhradní péči
Také po odchodu z letecké záchranné služby se Jana Šeblová setkala s případem, kde vrtulník figuroval. Několik dnů po její poslední službě předala lékařka pacienta po ošetření kolegům z letecké záchranky, zatímco ona sama se ujala mladého pejska, který na místě po pacientovi zůstal.
„Byli jsme spokojení všichni – pes nemusel do útulku, já si užila dlouhé procházky se zvířecím kamarádem, kocour chvíli přešel z režimu jedináčka do pozice člena smečky. Pacient se tak dobře uzdravoval, že si po týdnu pro pejska přijel. Taková záchranářská pohádka pro děti na dobrou noc,“ popsala Jana Šeblová případ, který pohladí po duši.
Když lékařka opustila leteckou záchranku, zastavil se počet pacientů, kteří jí prošli v rámci služby na vrtulníku pod rukama, zhruba na čísle 700. Jana Šeblová zdůrazňuje, že tuto službu vždy vnímala jako součást profesní zkušenosti, zatímco základem je práce na pozemní záchranné službě, zejména pak v nemocnici.
„Za léta na letecké jsem poznala spoustu skvělých kolegů mezi lékaři, záchranáři a piloty a zažila jsem s nimi jak mezní situace, tak i veselé příběhy nebo i jen kamarádské povídání, když jsme na základně čekávali na další práci. Moc si celé té zkušenosti vážím. Závěrem stojí za zmínku, že Praha je i seshora nádherné město,“ dodala Jana Šeblová.
