„Před rokem 2000 jsem byl bez práce… Od známého jsem tehdy dostal radu. Říkal, ať se zkusím optat, zda tady někoho nehledají, že za to nic nedám,“ vzpomíná pan Jan na to, jak to celé začalo. Tehdy se tak stal popelářem, aniž by se vydal na úřad práce.
„Nechtěl jsem skončit na podpoře,“ vysvětloval Jan. Ovšem ačkoli by mohlo kdekoho napadnout, že se jednalo o poslední zoufalé rozhodnutí jít se optat k popelářům, pan Skalský to tak tehdy neviděl. Stačilo zeptání a ihned ho přijali.
Pražský dopravní podnik řeší modernizaci souprav metra: Větší komfort čeká lidi možná už za dva roky
Nemusíte být Einstein
Před tím, než se vydal na pohovor, neměl ponětí, co všechno práce popeláře obnáší. „Tehdy jsem nevěděl vůbec, do čeho jdu,“ říkal s úsměvem. „Důležitý je fyzický aspekt. Určitě tady nepotřebujete mít IQ 150,“ prozradil.
Ačkoli se zdá, že se popeláři v jednom kuse vozí na autě, ulicemi je snazší procházet. „Jednou jsem si zapl krokoměr... Během dne jsem ušel deset kilometrů,“ svěřil se, kolik toho v průběhu dne nachodí.
Začátky pro něj ale byly těžké. „Nejhorší bylo zvyknout si na to vstávání. Každý den ráno vstát ve čtyři… Byl to šok pro organismus,“ vysvětloval. Do té doby vstával jako každý jiný v osm ráno, kdy se chystal do restaurace, která otvírala v deset.
Nešťastný číšník v minulosti, dnes spokojeným popelářem Eva Fornálová
Fyzické nebezpečí
Čas od času dochází u popelářů k úrazům, ale pan Jan si mohl o stůl zaťukat, že se mu prozatím stal pouze jeden jediný. „Při zvedání jedné skříně, kterou jsem odklízel od kontejnerů, jsem si utrhl sval v ruce,“ ukazoval na svou pravou paži Jan, který tehdy přecenil své síly. „Vyloženě jsem slyšel křupnutí,“ popisoval svou pracovní nehodu do detailu.
Číšník popelářem
„Předtím jsem buďto dělal číšníka v restauracích, nebo jsem jezdil s autem. Takže jsem pracoval jako číšník a šofér,“ vyprávěl o tom, čím se živil předtím. S prací popeláře tak nastala velká změna.
„Kdyby mě viděla tehdejší třídní profesorka z hotelové školy, tak by šla určitě do kolen,“ začal se smát pan Jan. Stávající profesi však za degradaci nepovažuje. Rodina a známí ho za stávající profesi neodsuzují. „Spíše se lidé z branže diví, než že by mnou opovrhovali,“ vysvětloval muž, který vystudoval hotelovou střední školu.
„Dělat ve službách je za trest… I když my máme taky v názvu Pražské služby,“ začal se smát pan Jan, když poukazoval na profesi číšníka. „Do kontaktu s lidmi tady prakticky nepřijdete. Zato v hospodě to není žádná sláva,“ vysvětloval.
„Myslím si, že být pikolík je více deprimující. Mnohdy se dostáváte do kontaktu s opilými nerudnými lidmi a jste 16 hodin v kouři. Tady jsem spokojený. Jsem na čerstvém vzduchu. Ovšem má to své pro i proti, pracujete za každého počasí,“ těšil se ze stávající práce, u které by rád zůstal až do důchodu.
