21. prosince 2023 se Doře Čechové a její rodině, stejně jako řadě dalších lidí, obrátil život vzhůru nohama. Kolem půl čtvrté se dozvěděla o tom, že se na FF UK střílí, a hned volala své dceři Terezce, která právě tam studovala. Nedovolala se a začaly hodiny bezmezné hrůzy, než se hodinu po půlnoci dozvěděla, že dcera je ve vážném stavu, ale žije.
„Životní cesta se vám najednou rozsype pod nohama, protože se ocitnete v temnotě, kde hledáte svoje dítě. A v té temnotě se vám zapnou podvědomé, nevědomé instinkty. Já jsem třeba jenom pořád opakovala: Panebože, panebože, ať žije, panebože, ať žije. A měla jsem v sobě nějaký pud ji najít, takový, který mě hnal, že dokud ji nenajdu, tak neustanu,“ popsala Dora Čechová v pořadu Host Lucie Výborné. Terezka ještě tu noc prodělala dvě operace, pak následovaly další.
Lékaři jí ve chvíli, kdy ještě byla Tereza v umělém spánku, řekli, že se jí možná neobnoví kognitivní funkce. „Zapnul se mi mateřský instinkt. V okamžiku, kdy jsem Terču poprvé v nemocnici chytla za ruku a ta ruka byla teplá, věděla jsem, že ji vytáhneme a že tam je. A to, co mi řekl ten lékař, na mě zapůsobilo jenom tak, že jsem řekla svému muži: Já už nechci mluvit s lékaři. Věděla jsem, že Terča se v tu chvíli probudit nemůže, protože to, jak je křehká, a to, co zažila, devastace těla, je tak silná, že vlastně ani zareagovat nemůže. Byla jsem klidná, jenom jsem odstavila lékaře, aby mi něco takového říkali,“ nechala se slyšet.
Během prvního roku po střelbě vystřídala Terezka několik nemocnic, její maminka s ní mohla být přes noc po 50 dnech. „Byla to absolutní euforie a štěstí. To bylo tak nepopsatelné, že dodneška mi běhá mráz po zádech. V jednom okamžiku ztratíte dítě, o kterém vám řeknou, že se vám neprobudí. A když se to dítě probudí, je dezorientované, vystrašené. Po x dnech si k němu můžete lehnout a držet ho přes noc za ruku, to je nepopsatelný pocit,“ řekla Čechová.
Popsala také jeden náročný moment, když fyzioterapeutka v motolské nemocnici Terezce řekla, že nikdy nebude chodit, ačkoliv informace o zdravotním stavu směli dle dohody předávat dceři jen její rodiče. „Velice sprostě jsem nadávala, když mi to brečící Terezka volala,“ popsala Dora Čechová s tím, že hned volala kamarádům, aby ji někdo do nemocnice přišel utěšit, protože ona s manželem byla právě 200 km daleko. Uvedla také, že jim velmi pomohla vnitřní síla, manžel i právě přátelé, kteří je zahrnuli nabídkami pomoci, uspořádali sbírku a pomohli jim finančně, když oba přestali pracovat, aby mohli každý den jezdit za Terezkou do nemocnice.
Popsala i to, jaký byl návrat na místo, kde se střelba odehrála. „Já jsem nějak intuitivně potřebovala propojit ten čas předtím s časem, který žijeme, a najít to, co bylo v té temnotě, ve které jsme neměli Terezku. Potřebovala jsem jít na to místo, kde se to stalo,“ řekla.
Setkání se zachráncem
Dora Čechová promluvila také o setkání s policistou, který tehdy Terezku zachránil. „To bylo nesmírně křehké. Jako když jdete na rande s nějakým člověkem a jste úplně rozechvělá. Oba jsme byli nesmírně opatrní v tom, jak se ptát toho druhého, na co se vlastně můžeme ptát a jak se máme ptát. On se potřeboval ptát matky, jejíž dítě v té třídě zachraňoval, a já jsem se potřebovala ptát policisty, který zachraňoval moji dceru v té třídě, jenže jak? Neměla jsem mechanismus, co dělat v té situaci, takže myslím, že jsme kolem sebe tak našlapovali, ale byla v tom obrovská radost, že Terezka přežila a že se můžeme dotknout toho zázraku v té obrovské zkáze a v té hrůze.
To, co jsem já nacítila z jeho pohledu, z nějakého tělového napětí, bylo to, že ti chlapi tam zažili něco, co asi v životě už nikdy nezažijí, a bylo to pro ně tak devastující, že zrovna policista, který zachraňoval moji dcerku, potřeboval jít za paní profesorkou, o které věděl, kam ji odvezli, aby se setkal s někým, kdo přežil. Oni nevěděli jména, koho zachraňují, a nevěděli, co se s těmi dětmi stalo, nevěděli, jestli přežily. A tak z médií hledali jakoukoliv zmínku o tom, jestli něco dobře dopadlo, protože viděli tu hrůzu, viděli smrt a potřebovali se dotknout života, který byl zachráněn,“ uvedla.
Jak se Terezce daří dneska? „Terezka je fantastická, Terezka je obdivuhodná, Terezka má nesmírnou vnitřní sílu. Já jsem jí už od chvíle, kdy se začala probouzet, říkala: Terezko, ten život, který jsi žila předtím, byl zadarmo. Tenhle život si musíš vybojovat. A ona bojuje každý den a někdy si o sobě myslí, že dokáže méně, než dokáže, a často se nám stává, že lidé, kteří se podívají do jejich očí, vidí tu vnitřní hloubku a sílu. Mě jako matku ohromuje její vnitřní síla,“ dodala na závěr.
