Oáza netušeného klidu uprostřed lukrativní vilové a činžovní čtvrti v Bubenči. Tak lze hovořit o nevšedním a zcela jedinečně situovaném parku Willyho Brandta, drobounkém svažitém remízku uprostřed bujaré zástavby. Působí jako náruč pro zamilované páry, které hledají skryté útočiště před rušným shlukem velkoměsta a očima, které nemají spatřit to, co jim zde zůstane skryté.
A právě nad ním vystavěl věhlasný architekt Josef Gočár jednu z mnoha svých signifikantních vil, která dnes slouží diplomatickým účelům. Vilu z 20. let minulého století využívá mongolské velvyslanectví. Však ale ve svých úplných počátcích ji využíval stavební podnikatel František Strnad, jehož jméno dodnes nese.
Vzdor zákazu
Totéž se nedá říci o ulici, v níž se nachází. Ta byla totiž v letech 1925-1927, kdy puristická vila vznikala, beze jména. Dnes nese název Na Marně – podle francouzského bojiště za 1. světové války.
Že vila vůbec vznikla, natožpak že dodnes stojí, je tak trochu malým zázrakem. „Stavbu prováděl František Strnad s vlastní stavební firmou. Započal ji, aniž by měl v ruce stavební povolení. I přes zákaz ze strany Magistrátu hl. m. Prahy pokračoval Strnad ve stavbě,“ píše architekt Nikolay Brankov v knize Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč. Proti Strnadovi dokonce „bylo zavedeno řízení pro přestupek stavebního řádu.“
Samotné povolení ke stavbě obdržel Strnad až v průběhu realizace, do jejíchž návrhů, které mu zhotovil Gočár, zasahoval. Když se ukázalo, že povolení se nevztahuje na změny, které do plánů Strnad zanesl, musel si o povolení žádat nové. Nastěhovat se mohl už k 1. lednu 1928.
Místo veselí a dýchánků
„Podle dobového článku byla dimenzovaná pro početnou rodinu. Při její stavbě se počítalo s náročným společenským životem uživatelů,“ uvádí historička architektury Dita Dvořáková v knize Slavné pražské vily. V začátcích první republiky si vily v Bubenči nechávali stavět významní umělci, vysocí úředníci, politici a podnikatelé, kteří se mezi sebou navštěvovali a pořádali různé společenské dýchánky.
Čisté linie
Josef Gočár, žák zrovna tak slavného architekta Jana Kotěry, je v českých zemích známý patrně asi jako nejslavnější kubistický architekt. Významný je jeho projekt Legiobanky v rondokubistickém stylu, a třeba takový Dům U Černé Matky boží je dost možná nejslavnější kubistickou stavbou v Praze – ne-li v Čechách. Všestrannému tvůrci ale nebyly cizí i jiné styly. V případě Strnadovy vily si začal osvojovat ten, který v Československu do té doby neměl příliš obdoby.
„Svým návrhem se architekt Josef Gočár zařadil mezi průkopníky nové architektonické vlny, purismu, jehož vizí bylo očištění architektury od dekorativní složky a výrazné geometrizující zjednodušení. Je tu patrný Gočárův přechod od »holandského racionalismu ke konstruktivismu«,“ konstatuje Brankov. „Jasné linie, proporce, otevřené vstupní sloupoví nebo výrazné ukončující římsy zároveň svědčí o Gočárově specifické interpretaci moderní architektury v klasicizujícím pojetí.“
Šlo o třípatrový obytný dům, přičemž část třetího podlaží suplovala nebývale veliká terasa. Venkovním rozměrům vily odpovídalo její vnitřní uspořádání. Brankov hovoří přímo o „halovém principu, kdy velká hala navazovala na výraznou vystupující část vily s celoprosklenou zimní zahradou.“
Zatímco v přízemí se nacházely společenské místnosti, vyspat se rodina majitele chodila do ložnic ve druhém patře, kde byly ložnice. Třetí patro bylo určeno služebnictvu a hostinským pokojům – což už byla vymoženost Strnada, který takto zasáhl do Gočárových původních plánů. Bylo-li by po jeho, nacházel by se v nejvyšším patře „prostorný ateliér.“
»Drobné« změny
Strnad se ve vile, která doposud nese jeho jméno, ohřál všehovšudy něco málo přes rok. 1929 ji od něj koupil Matěj Valtera, svého času majitel největšího cukrovaru v Čechách – v Lounech. „Jako mecenáš podporoval a udržoval vztah s řadou českých umělců, mimo jiné s Františkem Ženíškem, Františkem Křižíkem nebo Antonínem Chittussim.“ Je-li vám jméno tohoto malíře povědomé, možná jste na něj narazili při procházce na Vyšehradském hřbitově, kde je pochován, anebo právě v Bubenči. Na park Willyho Brandta totiž navazuje právě Chittussiho ulice.
Strnadova vila zůstala v rodině potomků Matěje Valtera zůstala překvapivě i po únorovém převratu 1948. Ovšem s jedním velikým ALE. „Marie Eisenhuthová (Valterova dcera – pozn. red.) byla jejím oficiálním obyvatele a vlastníkem,“ podotýká Brankov. Ale „v padesátých letech 20. století ve vile sídlila tisková agentura »Nová Čína«.“
Ta se de facto chovala jako formální majitel, když na vile provedla ne zcela citlivé stavební změny. „Jednalo se o přístavbu v místech zimní zahrady, kde vznikly kanceláře agentury a v patře obytné místnosti, čímž tato zanikla. Z března 1959 je projekt na zřízení druhé garáže.“
Majetek státu – no jo, ale kterého?
Marie Eisenhuthová skonala v roce 1962. Teprve po její smrti vilu socialistický režim zestátnil. A nadešly další stavební úpravy. Naštěstí ne nijak necitlivé. Ke změně však přece jen došlo. Tisková agentura Nová Čína se v roce 1963 z vily stěhovala.
Československo vilu poskytlo mongolské ambasádě, která je na adrese Na Marně 5 k nalezení dodnes. „Roku 1976 se stala majetkem Mongolské lidové republiky,“ upozorňuje architekt. „V letech 2001-2002 došlo k vnější rehabilitaci vily. Na parcele zahrady stojí v současnosti novostavba bytového domu.“
Víte, že...
… František Strnad, který si vilu nechal postavit, byl vyhledávaným a uznávaným stavebníkem za časů první republiky? Jeho zakázky, které mu pomohly dosáhnout nemalého jmění, ostatně odráží velkodušnost jeho vlastní vily. Projektoval například „elektrárnu v Ervěnicích, stavbu měšťanských škol na Maninách, budovu Ministerstva pošt (v Holečkově ulici na Smíchově – pozn. red.) a řadu obytných domů,“ uvádí Nikolay Brankov. „Strnad zemřel v Praze po dlouhé nemoci. Dle dalších informací však odešel dobrovolně ze světa. Byl pochován na hřbitově v Bubenči.“
