Právě za Prosekem v roce 1945 končily hranice Prahy – byť dnes bychom za ním nalezli ještě třeba takové Kbely, Letňany, Čakovice i Vinoř. Avšak od roku 1922, kdy bylo zákonem o vytvoření Velké Prahy „spojeno s dosavadním městem Prahou třicet sedm obcí v jediný správní celek,“ jak uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy, do roku 1968, kdy „bylo provedeno nové podstatné rozšíření městského území o jednadvacet sousedních obcí,“ mimo jiné právě o Čakovice, Letňany, Kbely, nebo také Ďáblice, Dolní Měcholupy či Velkou Chuchli, byl Prosek skutečnou hraniční periferií metropole.
Jen zdánlivě a při vypětí veškeré fantazie ve 40. letech 20. století připomínal Prosek dnešní sídliště. Pražská čtvrť si uchovávala do jisté míry „venkovský“ ráz. „Ještě za našeho dětství to byla jen docela malá vesnice,“ cituje kronikář Prahy 9 Miroslav Kuranda v knize Městská část Praha 9: Prosek, ze vzpomínek pamětníka.
„A vesnicí Prosek ještě dlouho zůstal, i když už byl připojen ku Praze. Jako děti pamatujeme, že tu bývalo jen pár starých nízkých domků a s nimi pět statků. Na Proseku jsme se všichni znali. Nejen, že my jsme znali snad všechny dospělé lidi, ale hlavně oni znali nás, děti,“ nechává prostor pro vzpomínky na éru první republiky a protektorátu.
Kulometná hnízda
Nacistický běs vesnickou „idylou“ na Proseku otřásl jako hromobití z čistého nebe. O to nadšeněji pak tamní obyvatelé vítali kýžené naděje květnových dnů léta páně 1945. Už 5. května se podle Kurandy na ulicích srocovali lidé. „Od těch, kteří byli v Praze, se dovídali, že se přemalovávají německé nápisy a že jsou vidět přesuny nervózních Němců.“ Krev do žil vlila proseckým obyvatelům i výzva o pomoc, šířená Českým rozhlasem.
„Část obyvatel Proseka, ozbrojena vlastními zbraněmi, odešla do centra Prahy a do Libně,“ pokračuje Kuranda, „část na vysočanské nádraží a zbytek čekal na zbraně.“ Jakmile je měli obyvatelé v rukou, rozprostřeli se po Proseku a „zřídili tři kulometná hnízda, učiněny byly přípravy na obranu Proseka a kolonie.“ Zároveň se stavěly i barikády.
„Mám před očima i revoluční dny pětačtyřicátého roku,“ cituje Kuranda ze vzpomínek proseckého rodáka Miroslava Klabana. „Bránili jsme vysočanské nádraží, hasili požár nádražní restaurace… Na nádraží jsme osvobodili transport uprchlíků, jehož ozbrojený doprovod unikl na Máchalku, odkud nás ostřeloval z kulometů.“
Prosek vytrval
Zevrubné přípravy na obranu vlastních domovů se proseckým obyvatelům vyplatily. „7. května v 9 hodin podnikli Němci útok,“ uvádí Kuranda. Krom vojáků byly Prosek, jeho domy a ulice ostřelovány dělostřelectvem z dálky. Nepřítele proto „nešlo zbraněmi, které na Proseku byly, zasáhnout.“
Dílem toho mnoho obyvatel nepřežilo. Nejen těch, kteří se aktivně připojili k povstání, ale zároveň i takových, kteří doufali, že ostřelování přečkají v domovech. Takto na to doplatili například „manželé Alois a Marie Šustalovi, kteří byli zabiti u okna.“ I tak ale obránci Proseka drželi své linie do chvíle, kdy se začaly přibližovat desítky německých tanků. Teprve tehdy „museli obránci barikády ustoupit.“ Považme – měli přece jen pušky, kulomety, sporadicky také granáty a pancéřovou pěst. Jelikož se však žádný útok tanků nekonal, obránci Střížkova se na barikády opatrně vrátili.
Rukojmí na tancích
„Stanoviště měli ve škole, na poště a v sokolovně,” uvádí Kuranda. Na konci povstání, dne 8. května stál „v 7 hodin na Prosecké ulici opuštěný německý tank. Přístup k němu Němci ostřelovali. Kolem 11. hodiny projíždělo tři kilometry severozápadně od proseckých cihelen od Letňan asi 20 německých tanků. Prosekem projely dva, na jednom z nich stáli čeští lidé jako rukojmí Němců,“ uvádí Kuranda.
Běsnění nacistů kvůli prohrané válce neznalo mezí. Střížkovská ulice sice nespadá pod Prosek, avšak je v jeho těsné blízkosti. Příslušníci SS si svou frustraci vybili na zdejších obyvatelích. „7. května byli muži ze Střížkova vyhnáni příslušníky KG Der Führer ze sklepů a byli donuceni odklízet barikády,“ uvádí ředitel nakladatelství Academia a renomovaný badatel Jiří Padevět v publikaci Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích. „Ve statku čp. 1 byli na dvoře bezdůvodně zabiti Josef Truhlík a František Truhlík a ubit těžce zraněný Josef Volejník.“
Kde se vzalo takové zvěrstvo? „Incident údajně vyprovokoval výstřel z místního velkostatku a předchozí boje o prostor protiletadlové baterie na Střížkově, který sice povstalci 5. května dobyli, ale 7. května byli pozabíjeni,“ navazuje Padevět.
Nakonec museli prosečtí obyvatelé oplakat smrt 64 svých sousedů. „Dodnes jejich oběť připomíná památník, který je v dolní části prosecké pěší zóny,“ v ulici Na Proseku, na svažitém náměstíčku, které bylo kdysi historickým centrem obce.
Protinacistický odboj
Do odboje se prosečtí obyvatelé zapojili i dávno předtím, než propukly květnové události. Padevět ve své publikaci Průvodce protektorátní Prahou poznamenává, že sokolové na Proseku byli kupříkladu „zapleteni“ do riskantní operace Anthropoid. „V sokolovně na Proseku bylo od května 1942 do konce okupace ukryto oblečení Josefa Gabčíka a Jana Kubiše,“ píše. „Oba parašutisté zde na jaře 1942 údajně i několikrát přespali.“
Od roku 1938 také na Proseku fungovala ilegální komunistická skupina Františka Ballíka. „Skupina rozmnožovala a rozšiřovala ilegální tiskoviny a zajišťovala finanční prostředky pro další činnost,“ poznamenává Kuranda. Jejím přičiněním se například do Moskvy, ale i do Londýna dostávaly „informace o počtu a rozmístění protiletadlových palebných jednotek německých vojsk v okolí Prahy, způsobu ochrany letišť ve Kbelích a Letňanech, letecké výroby v továrnách ve Vysočanech apod.“ Konce války se ale skupina nedožila – její členové byli postupně pozatýkáni, a to včetně Ballíka. „13. ledna 1943 byli v Berlíně všichni popraveni,“ dodává Kuranda.
Věděli jste, že...
... klid na Proseku a Střížkově nenastal ani po posledních výstřelech povstání? Ve dnech 9. a 10. května si tamní obyvatelé »podali« údajné konfidenty a Němce, které čekal neblahý osud. „9. května byla popravena místní Němka Wallburga Draxlerová, údajně horlivá nacistka, a voják Wehrmachtu, jehož totožnost nebyla zjištěna,“ uvádí Padevět v knize Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích.
O den později došlo k dalším dvěma popravám. Jedním z nich byl Josef Záruba, který byl „podle rozsudku konfidentem gestapa,“ podotýká Padevět. Zároveň ale dodává, že to „neodpovídalo skutečnosti. Podle pozdějšího vyšetřování se jednalo o osobní mstu Aloisie Polákové, bývalé Zárubovy manželky.“ Na nápravu rozsudku »lidového soudu« už ale bylo příliš pozdě...
