Historicky ukazovaly veřejné toalety vždy míru civilizační úrovně. První zmínky o nich ostatně nacházíme už v 15. století, kdy se pomalu začaly stávat i součástí pražského urbanismu. Vůbec prvním historickým záznamem o veřejných toaletách je ten z 20. října 1472, který zmiňuje toalety u Újezdské brány.
K jejich velkému rozmachu přispěl rozvoj kanalizační sítě mezi lety 1840–1860. V té době také výrazně vzrostl počet vodárenských věží a vodovodní potrubí, které bylo do té doby dřevěné, se vyměňovalo za litinové. Díky mnohem většímu počtu vodárenských věží mohla být voda rozvedena po celém městě a díky tomu se také zvyšovaly nároky Pražanů na hygienu.
Zážitek jen pro otrlé
Právě hygiena veřejných záchodků byla ten největší problém. Lidé povětšinou odmítali i vedle nich bydlet, v jak otřesném stavu bývaly. „Například již v roce 1853 veřejný záchodek v Klementinu osobně navštívil v rámci inspekce c.k. místodržitel a následně prohlásil, že, kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde. Veřejné záchodky byly předmětem řady úředních zpráv, týkajících se chodu města. V drtivé většině byly silně negativní a nebyly příliš shovívavé k hygienickým návykům jejich návštěvníků, většinou mužského pohlaví. Zprávy hovoří o nesnesitelném zápachu, vedle kterého se nedá bydlet, o loužích moči a poházených exkrementech a o nutnosti je častěji uklízet,“ říká Kryštof Drnek, historik Pražských vodovodů a kanalizací.
Zlom a manželé Procházkovi
Přelom nastal v roce 1888, kdy hlavní město Praha uzavřelo smlouvu s Bohdanem Procházkou, lesním inženýrem, o zřizování a provozování veřejných záchodků. Pan Procházka si nicméně svou funkci po dlouhou dobu neužil, už o rok později ji ze zdravotních důvodů převedl na svou manželku Marii Procházkovou. Ta pak provozovala síť veřejných záchodků v Praze až do roku 1937, tedy skoro padesát let nepřetržitě.
„Podoba a funkce záchodů byla v uzavřené smlouvě poměrně přesně vymezena, jednalo se o obdélníkové stavby s oddělenými vchody pro pány a dámy, se 6 místnostmi pro klozety odlišné kvality dle ceny za jejich použití. Cena za užití záchodků zůstávala po celou první polovinu 20. století prakticky stále stejná, 8 haléřů za kabinu I. třídy, 4 haléře za II. třídu,“ vysvětluje Drnek.
Poválečný úpadek
Poté, co paní Procházková svou podnikatelskou činnost v oblasti veřejných toalet v roce 1937 ukončila, převzalo ji Družstvo československých válečných vysloužilců. Byla to jedinečná možnost, jak zaměstnat osoby, které by měly se sháněním jiného zaměstnání problém, šlo tedy většinou o válečné invalidy nebo starší ženy.
„Po druhé světové válce začal systém veřejných záchodků upadat. Na jejich provoz nezbývalo dost finančních prostředků, a především chybělo jejich personální zabezpečení. Generace meziválečných pracovnic odešla ve velké míře do důchodu a nikdo jiný toto zaměstnání nechtěl vykonávat, protože došlo k velkému propadu profesní prestiže. Velkou část původně provozovaných záchodků bylo nutno uzavřít a zbytek byl provozován za současné ztráty hygienických a provozních standardů minulé doby,“ uzavírá Kryštov Drnek. Po roce 1992 přešla síť veřejných záchodků do správy jednotlivých městských částí.
Co vám ve škole neřekli: Smradlavá Praha a král prase! Jaké bylo hlavní město ve středověku?
