18°C
Řádili ve vyšehradských sadech, v červnu 1953 byli zatčeni a v následném ostře sledovaném procesu vyfasovali vysoké tresty. Dodnes se o nich tradují spíše legendy více či méně odtržené od reálné historie.
Královští vyšehradští jezdci
Jisté je, že taková skupina mladých, kterým bylo kolem 18, skutečně existovala a především na pražském Vyšehradě působila. A za kriminálními činy byla pak v září 1953 odsouzena.
Podle pozdější zpovědi Harryho Kadrnošky, někdejšího jezdce, si jednou spolužáci z jeho třídy z vyšehradské školy Na Hrádku všimli v ordinaci na zdi starého katastrálního plánu Vyšehradu. A nad ním stálo Královský Vyšehrad, stejně jako třeba Královské Vinohrady. „To nás v roce 1948 inspirovalo k založení Královských vyšehradských jezdců. Bylo nás kolem dvaceti kluků,“ popsal Kadrnoška.
Hradby vyšehradského opevnění jsou protkané chodbami - tzv. kasematy. Do těch méně známějších jsme se za asistence ředitele Národní kulturní památky Vyšehrad Petra Kučery vypravili. David Zima
Mstitelé
Mezi legendy patří například to, že po druhé světové válce vylovili z Vltavy zbraně, které tam naházeli ustupující Němci, případně že na Vyšehradě přepadli a ztloukli nepopulárního ministra Čepičku se sovětskou delegací. Tím, že Vyšehradští jezdci skončili za mřížemi, ale pro komunistický režim problémová mládež nezmizela! V očích mnoha mladých lidí byli totiž za hrdiny, kteří se nezalekli komunistického teroru. Jezdci tak našli své následovníky. Vznikla třeba nová tlupa pásků – Mstitelé Vyšehradských jezdců.
„Násilníci“ před soudem
V první polovině září 1953 proběhl soud s 21 mladíky a jednou slečnou. Nebyli to zdaleka jen Vyšehradští jezdci. Na lavici obžalovaných zasedla třeba i tzv. Kozinova legie s šéfem Jindřichem Procházkou přezdívaným Kozina. Na rozdíl od Vyšehradských jezdců měl už v 19 letech kriminální minulost. Podobně na tom byl i jeho kumpán Antonín Vodrlint alias Šilhavej Tony, Josef Dvořák zvaný Dawson a Jaroslav Čermák s přezdívkou Hombre. Kriminální minulost měli i souzení členové tzv. Juldovy party.
V soudní síni byl po celou dobu mikrofon, který to hlavní následně přes rozhlas přenášel do éteru. Nejvyšší sedmiletý trest vyfasoval Jindřich Procházka čili Kozina. Josef Dvořák dostal pět let, Alois Vodička čtyři roky, Antonín Vodrlint tři roky a Miloslav Šenkýř dva roky. Z Vyšehradských jezdců se nejvážněji provinili František Šulc s Jindřichem Kadrnoškou, kteří od soudu odešli s čtyřletým a tříletým trestem. Zbytek obviněných vyfasoval několik měsíců basy nebo podmínku.
Gottwald za mřížemi
Harry Kadrnoška později tvrdil, že Vyšehradští jezdci házeli z hradeb na vyšehradskou sokolovnu kameny. „Ve škole jsme tajně strhávali nástěnky a místo nich celou stěnu oblepili propagačními materiály z britského a amerického informačního centra. Ničili jsme Mičurinovy zahrádky, mlátili svazáky a psali po zdech velké V – Viktoria. Celá třída jsme odmítli vstoupit do Pionýra i ČSM a na Gottwaldův obraz jsme připevnili síťku a dopsali »Gottwald za mřížemi.«“
O těchto počinech není v policejních spisech ani zmínka. „Policajti z nás udělali kriminálníky, protože kdyby nás soudili za náš puberťácký odboj, byli by jen pro smích,“ domnívá se Harry.
„Nekradli jsme, ani neloupili!“
Až u soudu se prý Harry dozvěděl, že Kozinova legie a Juklova parta jsou největší kamarádi Jezdců a že společně kradli motorky, přepadali mladé pracovité a uvědomělé lidi, znásilňovali nevinné dívky a ubližovali stařenkám.
„Pěkně zinscenovaná fraška! S Kozinovou bandou jsme se sice znali, ale žádní kamarádi jsme nebyli. Dokud jsme se s nimi neseznámili, nikomu jsme nic násilím nevzali. Bylo to proti naším regulím a cti. Jen dvakrát jsme s nimi byli na výpravě, ale jen jako pozorovatelé. Nikdo z nás neměl zájem dostat patnáct let, a tak jsme nakonec přistoupili na tu jejich šaškárnu a udělali ze sebe malé kriminálníky. Lepší než abychom jako velcí protikomunističtí hrdinové strávili život v kriminálu. Stačilo to, co jsme dostali, a potom vojna u pétépáků,“ uvedl o mnoho let později Harry.
Historik: Jen legendy!
V soudním spisu, který je uložen v Archivu hlavního města Prahy, našel historik Petr Blažek mnoho pozoruhodných informací k procesu s Vyšehradskými jezdci z roku 1953. Podle jeho slov se ale nikde v dokumentech jmenovitě nemluví o této skupině, Kozinově či Juklově partě. Ani o jejich odbojové činnosti. To jsou jen legendy, říká historik.
Blesk: O Vyšehradských jezdcích vzniklo mnoho legend, mimo jiné až o odbojové protirežimní činnosti, rozbíjení agitačních skříněk, vylepování plakátů či proamerické nápisy na zdech. Je o takovém odboji ve spisu vůbec nějaká zmínka?
„Ne, nic takového jsem tam nenašel. A myslím si, že kdyby opravdu někdo z 22členné skupiny postavené před soud měl v něčem takovém prsty a našly by se nějaké důkazy či předměty doličné, tak by to ve spisu určitě bylo. A režim by to využil proti obžalovaným. V dokumentech jsou tak zdokumentovány jen čistě kriminální násilné činy, loupeže a krádeže motocyklů.“
Přesto to režim využil jako propagandu proti příznivcům západní kultury a způsobu života?
„Ano, a myslím si, že až při přípravě procesu bylo rozhodnuto, že skupina bude
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
