22°C
Už samotný počátek této tragédie lze vysledovat v Praze. Psal se 27. květen 1942. V dopoledních hodinách zastavují v libeňských Holešovičkách Jozef Gabčík a Jan Kubiš vůz, který veze zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten utrpí zranění při výbuchu hozeného granátu, a je hospitalizován v blízké nemocnici Na Bulovce.
Reinhard Heydrich. „Řezník z Prahy“ neznal ve svém nacistickém běsnění hranic, přišel (a vyšel) plán odstranit ho Videohub
Pár dnů nato Heydrich umírá a nacisté se odhodlávají k nelidské odplatě. Nastává řada poprav a četných represí. Denně jsou zatýkáni a popravováni lidé. Totálně zdevastovány a vyhlazeny jsou dvě české obce – 24. června 1942 Ležáky na Pardubicku, o 14 dní dříve středočeské Lidice.
Zatímco do Ležáků se po vlně poprav už nikdy nevrátilo všech 33 obyvatel a 11 dětí, „hrůzný akt nacistické zlovůle vzal život 192 lidickým mužům, 60 ženám a 88 dětem“, píší v knize Osudy lidických dětí Jolana Macková a Ivan Ulrych. Zavražděno bylo 340 z 493 obyvatel. Trpěli i nejmladší, včetně těch, kteří se teprve chystali na svět...
Přes Prahu do Německa
Některé z nejmladších dětí byly nacisty vybrány k tzv. „poněmčení“. Rozumělo se tím, že byly odebrány rodinám, a poslány pod nově přidělenou identitou na výchovu do německých rodin. „Tyto děti byly nejprve umístěny v budově Vysokého učení technického na Karlově náměstí v Praze,“ jiné byly „umístěny v německém dětském útulku Masarykových domovů v Praze-Krči,“ uvádí kniha s tím, že vůbec první kroky těchto dětí směřovaly nejprve do Kladna.
Nejstarším z těchto dětí je několik let, nejmladším sotva pár dnů. Jejich otcové byli popraveni, matky „byly ihned dopraveny nákladním autem do koncentračního tábora v Terezíně a po měsíčním věznění byly převezeny za ostatními lidickými ženami do Ravensbrücku.“
Rozloučení bez přivítání
Týž osud čekal na nastávající maminky, které se chystaly během tragických dní, kdy byly Lidice srovnány se zemí, přivítat na svět své dcerky a syny. Takových bylo sedm. Až na jednu „byly odvezeny do kladenské nemocnice a po čtyřech dnech do pražského ústavu v Dykově ulici č. 20 na Vinohradech (zde bylo tehdy zřízeno tajné oddělení gestapa pro uvězněné české těhotné ženy)“, uvádí publikace.
Oficiálně se jednalo o útulek pro sociálně slabé a opuštěné ženy. V jeho zdech se však děly věci, které žádný z rodičů nechce zažít, na což dodnes upomíná pamětní deska na fasádě budovy. Děti byly nedlouho po porodu matkám odebrány, aniž se s nimi stihly vůbec sžít, přivítat je na tom „ošklivém“ světě, na kterém toho času ulpíval zlověstný stín vlajky s hákovým křížem.
„Internované ženy nesměly opouštět pokoje a budova byla střežena protektorátní policií,“ uvádí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět v knize Protektorátní průvodce Prahou. „Narozené děti byly do matriky zapisovány pod německými jmény a po třech týdnech až dvou měsících matkám odebírány a odesílány do nalezince při německé dětské klinice v ulici Ke Karlovu.“ Po uplynutí nezbytné doby byly čerstvé maminky odeslány do koncentračních táborů. Bez dětí, s nimiž se už nikdy nemohly setkat.
„V Dykově ulici se mi narodila dcera Věnuška. Dala jsem jí jméno po manželovi Václavu Kohlíčkovi, ale pokřtít jsem ji už nemohla, protože jsem byla záhy deportována do koncentračního tábora Ravensbrück,“ citují paměti Věnceslavy Kohlíčkové Macková s Ulrychem. „Věnuška se mi již nikdy nevrátila!“ Všech šest dětí, nejmladších a nejnevinnějších obětí nacistického teroru, které se ničím neprovinily, se dílem nacistické „péče“ nestihly dožít ani jednoho roku.
Poslední z žen rodila v Ravensbrücku na podzim v táborové nemocnici. Narodil se jí chlapec František. „Ihned po porodu jí byl odebrán a ve vedlejší místnosti usmrcen,“ píší Macková s Ulrychem. „Jen jednou jsem zaslechla jeho hlas, první a poslední pláč. Ani jsem jej nemohla pochovat v náručí. Přišla nějaká Němka s prostěradlem, vzala dítě a už jsem o něm neslyšela. Mne zbili (…), otevřeli na mne okno a k obědu jsem dostala krmnou řepu,“ vzpomínala zoufalá žena.
Jizvy na těle i na duši
Jiné děti však štěstí i v této pohnuté době měly. Třeba jistá Věra Müllerová. Ta po odebrání své maminky skončila v německé dětské nemocnici na Karlově náměstí, později v Krči v útulku. Její příběh má šťastný konec. Byť válku přežila v péči české ženy, která se jí ujala, 1. května 1946 se shledala se svou skutečnou maminkou.
Stejně jako jistý Josef Minařík, který byl „ve věku čtyř měsíců odebrán matce na Kladně a tři roky pak strávil po nemocnicích v Praze,“ stojí v publikaci Osudy lidických dětí. „Němci na něm dělali pokusy, různé operace na noze a zádech. Trvalý následek – kratší noha a zjizvená záda.“ K mamince, která přežila útrapy koncentračního tábora, se vrátil po válce coby tříletý. Léta, která paní Müllerová i pan Minařík strávili v odloučení od svých nejbližších, jim nikdo nikdy nevrátí. Stejně tak dalším dětem, které musely válku přečkat v zahraničí, aniž měly vůbec povědomí o tom, co se stalo s jejich pravými maminky a tatínky.
Svědkové zvěrstev
Čechy a Moravu čekaly v letech 1938 až 1945 četné těžkosti, otřesné události a nedozírné ztráty. Některé se Prahy dotýkaly zlehka, jiné se přímo v Praze odehrávaly, aniž o tom měli lidé dlouhá léta vůbec potuchy. Existence a fungování vinohradské vily v Dykově ulici je toho příkladem.
Ačkoliv se nacisté snažili, aby Lidice vymizely nejen z mapy, ale i z pamětí českých obyvatel, naštěstí se jim to nepodařilo. Jak již bylo řečeno, vyhlazení obce nepřežilo 340 z 493 původních obyvatel, a to včetně dětí, z nichž mnohé umíraly v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Chelmnu nad Nerrem. Ti nejmladší pak v Praze důsledkem nešetrného zacházení. „Lidickou tragédii přežily 143 lidické ženy z 203 a 17 (!) dětí z celkového počtu 105.“ Právě oni mohli po válce svědčit o tom, jakého zacházení se jim od nacistů dostalo. Na rozdíl od zdí pražských ústavů, nemocnic či porodnic, tito svědkové němí nezůstali.
