Do té doby, než existovala jedna vodárna pro celé město, vznikla po Praze celá řada malých lokálních vodáren, třeba Vinohradská vodárenská věž. Spolu s bývalou Pražskou vodárnou suplovaly současnou roli Podolské vodárny. Šlo o bizarní situaci. Obě zásobárny od sebe stály sto metrů, ale každá čerpala vodu někam jinam. Mohla za to špatná domluva mezi městem a Vinohrady. Tyto lokální vodárny zásobovaly jak Prahu, tak její předměstí.
Moderní systém pražských vodovodů vznikl 1. ledna 1914 se spuštěním nové vodárny v Káraném. Projektem byl pověřen Adolf Thiem. Vodárna představovala v regionu pracovní příležitosti a zaměstnávala dlouhodobě i celé rodiny. Celkem je známo 28 rodin, jejichž příslušníci pracovali ve vodárně více než padesát let. Výstavba vodárenského komplexu byla první svého druhu nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě. Vodárna čerpala ledovcovou vodu z vrtu a zásobovala celou Prahu. Poté, co se spojilo město s předměstími, začaly vodu z káranské vodárny čerpat další části metropole.
Epidemie a nemoci
Jenomže se od stavby neinvestovalo do technologií a docházelo časem a tedy i opotřebením k velkým ztrátám. Spotřeba vody vzrostla na 160 litrů osoba den, přitom se počítalo pouze se 130 litry. Dodávky vody nefungovaly hlavně v okrajových místech Prahy. „Vznikaly tyfové epidemie. Voda buď chyběla zcela, nebo byla kontaminovaná. Musely se hloubit a znovu otevírat uzavřené studny, aby voda v místě vůbec byla,“ říká Kryštof Drnek.
V pasti se ocitla Hostivař, kam vodu vozily koňské povozy, jelikož se v místě přirozeně vůbec nenacházela. Problémy působily také nastavené odběry vody. Počítaly se podle výše nájmu, nikoliv počtu osob. Bohatší čtvrtě s velkými byty a málo lidmi dostávaly více vody, než čtvrtě s malými byty, které byly plné nocležníků.
Dvojí kvalita
Další vodárnou zásobující Prahu byla i Michelská vodárenská věž ve Vršovicích. Voda však nedosahovala takové kvality jako ta pocházející z káranské vodárny. „Problém byl ale ten, že vodárnu nebylo možno nahradit. Poté, co prošla intenzifikací a modernizací, fungovala jako druhý zdroj pro Prahu, zásobovala Vršovice, část Nuslí i část Braníku“ popisuje historik. Tím pádem měla Praha dvě kvality vody. Vršovická vodárna fungovala až do roku 1962.
Modernizace
Postupem času přestávala káranská vodárna kapacitně stačit. V roce 1928 převýšila celková spotřeba vody celkovou dodávku. Spuštění starých vodáren nepřicházelo v úvahu, voda sotva dosahovala parametrů užitkové vody. Následně se dohodlo, že se bude voda z původních vodáren čerpat, ale vystaví se nové moderní filtrační zařízení.
Pražská voda dnes
Praha je zásobována pitnou vodou z cca 63 % z úpravny vody Želivka, z cca 25 % z úpravny vody Káraný a z cca 12 % z úpravny vody Podolí. Pitná voda z úpravny vody Káraný má charakter podzemní vody, má vyšší tvrdost než voda z úpravny vody Želivky a Podolí a je distribuována hlavně do severní části Prahy. „Nejkvalitnější surová voda je ta káranská, jelikož se nachází pod zemí. Ale výsledný produkt, který jde z kohoutků, je identický pro celou Prahu,“ vysvětluje Kryštof Drnek.
Vody ze tří zdrojů se na cestě do domácností smíchávají. Čistou káranskou dostanou Pražané pouze na severu města a na Černém mostu. Pražská voda má podle Kryštofa Drnka velmi vysokou kvalitu a to dokonce v porovnání s dalšími velkými evropskými metropolemi. Pražské vodovody a kanalizace sice provozují jeden vodovod na užitkovou vodu, ale s tou se běžní Pražané ani nedostanou do kontaktu, vužívá se průmyslově.
„To, co nám dnes teče z kohoutků je pitná voda ze tří vodních zdrojů,“ dodává Kryštof Drnka. Zároveň také podotýká, že veškerá voda, co teče Pražanům v domácnostech, je pitná. I včetně vody záchodové, která má stejnou kvalitu, jako voda, která teče ve městě v kohoutcích. O plýtvání se prý nejedná, pitné vody je dost.
Výstava v Podolské vodárně. Jan Dařílek
