18°C
Málokdo si dnes bez kávy umí představit den. Její obliba u nás začala nabírat na obrátkách v 19. a především pak ve 20. století. „V roce 1963 se v ČSSR spotřebovalo 1,5 miliónu kilogramů kávy, v roce 1970 téměř 12 miliónů a v roce 1977 to bylo už 17,5 miliónu kilogramů kávy,“ uvádí fascinující statistiku známý šéfkuchař a sběratel gastronomických kuriozit Jaroslav Vašák ve své knize Gastronomický kvíz.
Hnědá pochutina z Afriky
Kdybychom ale zapátrali v historii ještě hlouběji, údajně se s kávou první Češi setkali někdy během 16. či 17. století, kdy se hojně popíjela na Blízkém východě či na severním pobřeží Afriky. „V Evropě pronikalo pití kávy nejprve na panovnické dvory a začátkem 18. století i do běžných domácností,“ poukazuje Vašák s tím, že do Evropy se káva poprvé dostala až v 17. století. Její původ bychom přitom hledali až v daleké a chudé Etiopii.
Armén v Praze
A jak je to s tou Prahou? „U nás jako první požádal o povolení provozovat kavárnu roku 1688 Kryštof Kampen z Rondolu,“ uvádí šéfkuchař Vašák, autor desítek gastronomických knih a kuchařek. „Jak tehdy dopadl u pražského magistrátu, není známo, a tak byl za prvního kavárníka v Čechách oficiálně považován Jiří Theodatu z Damašku.“
Jde o počeštěné jméno arménského obchodníka Gorgos Hatalah il Damaški, známějšího prostě jako Georgius Deodatus. Ten do Prahy zavítal někdy po roce 1700 po několikaletém putování Evropou. Mezi obyvateli byl celkem nepřehlédnutelným a hned věděl, jak na ně zapůsobit.
„Zpočátku procházel ulicemi v tradičním arabském oděvu, s hrnky, cukrem, vodou, kávou a s kamínky na dřevěné uhlí. Káva se popíjela vstoje,“ dozvíme se na webu muzea Karlova mostu. Pro mnohé byla káva do té doby neznámým nápojem, který popíjela vrchnost, zvědavost jim proto nedala a ochutnávali. A ani bohatí měšťané nezůstali zkrátka. „Oblékal se do orientálního oděvu a občanům nosil kávu až do domu,“ píše Vašák.
První »kafírna« v Praze
Patrně to přispělo k tomu, že si mohl otevřít stálou živnost. „Roku 1714 otevřel na malostranském konci Karlova mostu první pražskou kavárnu (jak se později říkalo - „kafírnu“). Později si pronajal dřevěnou boudu na konci mostu. Po čase se - jistě na základě obchodního úspěchu - posunul do obchůdku vedle malostranské věže, do domku bývalé celnice,“ dočteme se na webových stránkách muzea.
V jiných zdrojích se nicméně dočteme, že Deodatus svou první kavárnu otevřel nikoliv na malostranském konci Karlova mostu, ale na Starém Městě. Tuto verzi zastává i Vašák, který ji konkrétně umístil do domu U Zlatého hada, který stojí na nároží ulic Karlova a Liliová. Není ovšem vyloučeno, že Deodatus měl kavárny dvě; jednu na Starém Městě, druhou na Malé Straně – snad v domě U Tří pštrosů v blízkosti Malostranské mostecké věže.
Pochutina? Ne, lék!
Ačkoliv káva údajně Pražanům nikterak obzvláštně nechutnala – však také není pro každého, a doposud se traduje okřídlené rčení: „tohle není můj šálek kávy,“ věřili v její blahodárné účinky. Proto se také „zprvu káva prodávala po zrnkách v apatykách k posílení organismu, ke zbystření smyslů a ke zlepšení srdeční činnosti,“ uvádí Vašák, mimo jiné držitel čestného titulu „Mistr kuchař”.
I dlouho poté byla káva užívána především se zohledněním jejích údajných medicínských vlastností. „Byla lékem předepisovaným,“ uvádí šéfkuchař. Žadatelům se například vypisovala, „pakliže se spaní o člověka pokoušelo, při zastuzení sleziny, rozlití žluči apod“.
Kavárníkem do posledních dnů
Deodatus v Evropě konvertoval ke katolictví a v Praze se usadil. Kavárenské řemeslo mu dobře vynášelo, oženil se a zůstal zde až do svých posledních dnů. „Kávu prodával až do své smrti 2. prosince 1730,“ uvádí web muzea. To už si v Praze začali kavárny otevírat i jeho následovníci. Pochován by Deodatus měl být v malostranském klášteře sv. Tomáše.
