9°C
V dokumentu 20 vteřin štěstí věnovaném basejumpingu zaznívá, že extrémní sporty si ve své podstatě zahrávají se smrtí, ale nejsou spojeny s touhou po smrti. Tito lidé prostě milují život. „U base zažívám pocit neuvěřitelné svobody. Nejdříve velké napětí před skokem a potom obrovské uvolnění,“ říká Pavel Petrák, parašutista i basejumper, jeden ze čtveřice „ďáblů“ z Empirie.
Nebezpečí a eufórie
Míru rizika si určuje každý skokan sám. „Stačí drobý rozdíl a jste mrtvý. Jsou lidé, kteří celý život skáčou jednoduché seskoky. Přijdou na bezpečnou skálu vysokou kilometr, skočí si do prostoru, otevřou si padák a bezpečně přistanou. A potom jsou lidé, kteří přijdou, skočí a letí dva metry nad zemí, jenom kvůli zážitku,“ popisuje Karel Bejšovec a dodává „je to nebezpečný sport a s tím do toho lidé jdou“.
Velkou roli podle něho hraje lidský faktor – až ze 70 procent. „Je to takové tahání čerta za ocas,“ konstatuje. I když má „jumper“ naskákáno pět tisíc seskoků, může se v jeden moment sejít několik faktorů, které nepředpokládal, a během pěti vteřin zemřít. „Jde o to se sportu věnovat, eliminovat riziko, ale stále mít v hlavě, že lidský faktor je podstatná část seskoku."
Při skákání z budov či skal hrají roli jak věci, které se dají ovlivnit, jako například balení padáku a výstroj, tak i jiné faktory, takzvaná „vyšší moc“, kterou je třeba boční vítr. Bejšovec upozorňuje, že v případě nízkých seskoků musí sportovec strašně rychle reagovat, ihned si uvědomit podněty a zmapovat situaci. Na delší přemýšlení podle něj bohužel není čas.
Co na to rodina?
Karel také Blesku sdělil, jak jeho vášeň vnímá rodina. Má tři děti, které byly už od malička zvyklé na netradiční koníček. „Jak jsou starší, tak vždycky trošku kroutí hlavou, že bych ve svém věku už mohl mít rozum,“ směje se táta od rodiny. Ze strany rodičů prý občas čelil otázkám typu: Co by se dělo, kdyby ses zabil? „Člověk, který to nevyzkouší, může těžko hodnotit, protože nechápe ten nepopsatelný pocit, kvůli kterému to děláme.“
Sám si zažil pár nepříjemných situací. Jednou skákal ze severní stěny Eigeru ve švýcarských Alpách. Při přistání si utrhl křížové vazy, protože břinknul nohou o kámen. „I když to vypadá jako banální školní chyba, tak mi to zkazilo dalších pět měsíců skákání,“ vzpomíná Karel. Jindy vlétl mezi stromy a zůstal na nich viset. Momentálně je jeho největším snem „jumpnout“ z Žižkovské televizní věže.
Nepopsatelný zážitek
Bejšovec podle svých slov začínal jako parašutista. V roce 2006 potkal na letišti člověka, který ho zasvětil do tajů basejumpingu. „Potom jsem jel na první skok do Itálie a úplně jsem tomu propadl.“ Nyní má za sebou už asi 800 seskoků. „Člověk má před odrazem mravenčení na hrudníku, skočí do prostoru, hodí padáček, všechno je to otázka dvou, tří vteřin, přistává a v tu chvíli si v euforii uvědomí, že se něco povedlo, že to klaplo a je z toho šťastný,“ vykládá Karel.
Budova vs. příroda
Podle něj jsou mezi skoky v přírodě a ve městě rozdíly: při skoku ze skály hraje velkou roli počasí v horách, vysvětluje Bejšovec. „Člověk musí dlouhodobě plánovat. Například šlape výstup, který trvá tři, čtyři hodiny. Během výstupu se může změnit počasí, takže člověk musí sledovat radar,“ vysvětluje Karel.
Při skoku z budov jde podle něj hlavně o vizuální stránku. „Když stojíte nad nějakou vozovkou, kde jezdí auta, a vy do toho prostoru skočíte, má to svou magii.“ Budovy obtékají kvůli úzkému profilu proudy větru a tvoří se turbulence. Proto je důležité mít při skoku dokonalé podmínky, nejlépe bezvětří. Při skoku z budov bývá také zpravidla méně času.
Zdlouhavé přípravy
Skok sice trvá pár vteřin, ale příprava bývá obrovská. „Když přijdete za majitelem vysokého objektu a řeknete mu, že chcete skočit z jeho baráku, tak si v první chvíli poklepe na čelo a řekne vám, že jste se zbláznil,“ popisuje z vlastní zkušenosti „jumper“. Začala zdlouhavá procedura. Hlavní komunikaci si vzal na starost Karlův kamarád, schopný manager Přemysl Novák.
Dali dohromady plán, oslovili majitele a ukázali jim videa ze skoků, která natáčí. Vysvětlili jim bezpečnost a doložili, že lidé, kteří vstupují na budovu, mají licence. Postupně se připravoval koncept smlouvy. „Kdyby se nedejbože něco stalo, tak pouze na naši újmu, a ne vlastníkovu,“ popisuje Karel.
Při skoku z Empiria byli na místě na střeše také chodci po tzv. slacklině. Pruh měli natažený z budovy Empirie až na budovu blízké banky - cca 250 až 300 metrů. „Lidé si nedovedou představit, kolik plánování stojí času a energie, třebaže to vypadá jako pár vteřin volného pádu a přistání. Podílí se na tom třeba 15 až 20 lidí a znamená to desítky telefonátů a dalšího zařizování," uvádí skokan.
Karel Bejšovec a jeho let GoPro edit
