Přísný dohled nad pracovníky, na jejich kázeň, chování, pracovitost a poctivost nebyl v té době jistě jen výsadou Orionky, legendární pražské továrny na čokoládu a cukrovinky, ale většiny úspěšných českých fabrik.
Propuštěn/Propuštěna
V deníku přečinů zaměstnanců tehdy vinohradské firmy, který zřejmě vedl někdo z nižších manažerů, jsou přesně zaznamenány přečiny konkrétních pracovníků, jak již z názvu sešitu vyplývá, nejčastěji krádeže. Vždy je také uvedeno, jak byl prohřešek potrestán, což bylo v drtivé většině případů zaznamenáno slovem: Propuštěn/Propuštěna!
O práci byla v roce 1932 nouze, takže se s tím majitelé továren a jimi pověření šéfové nepárali. A mnohdy stačilo k vyhazovu málo. V dochovaném deníku jsou záznamy přesně datovány a popsány. Často jsou to opravdu bizarní zápisy, jak je vidět z ofocených stránek deníku.
Vedle těchto unikátních hodnocení najdeme další až úsměvné poznámky, které ovšem měly pro zaznamenané dělníky mnohdy fatální následek - propuštění z práce.
Různé řeči
A tak například jistá Kroupová Emilie zničila arch celofánu. Němečková Vlasta byla pro změnu nepořádná. Pešicová Marta rozmačkala pralinky, které dostala k úhradě, zahodila je na dvoře a vedla různé řeči!
Dělnice Černohorská byla nezdvořilá k panu správci Hálovi. Prokůpková Anna ukradla šaty své spoludělnici. U Papeže Josefa se našlo při kontrole v jeho šatně pět kilo strouhané čokolády. Vaňková Marie ukradla mandle, Šandová Růžena byla drzá a líná, Hlaváčková Albína sprostá, práce jí nevoněla. Hošková Marie odcizila půl kila cukru.
Lédlová Emilie kouřila na záchodě, Bucharovou Věru napomínal pan správce, protože mluvila při práci. Němečková Vlasta byla nepořádná v práci, Říhová Anna vzala vánoční cukroví a měla ho v rukavici.
Dokument
Jan Minářik netuší, jak se k jeho tetě Marii Řeháčkové tenhle ve své době pro firmu Orion jistě velmi důležitý a důvěrný zápis dostal. „Předpokládám, že dělala v oddělení, kde se tento deník krádeží vedl. Sešit je evidovaný, stránky číslované, takže to asi byl důležitý dokument pro vedení fabriky,“ domnívá se pamětník. Podle jeho slov jsou tam zaznamenáni jen samí hříšníci, co buď něco ukradli, nebo se provinili proti disciplíně, případně měli špatnou pracovní morálku.
Tvrdý kapitalismus
„Předpokládám, že se vedly i sešity s kladným hodnocením pracovníků s jejich bonusy a odměnami. Bylo to v dobách tvrdého kapitalismu, kdy musel každý makat, aby si místo udržel. Ne jako za socialismu po roce 1948, kdy si v práci každý dělal v podstatě, co chtěl. A říkalo se přece, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Tak to i vypadalo,“ usmívá se Jan Minářik.
Vzpomínka
Vzpomíná také, že zaměstnanci Orionky dostávali deputát, tedy jako naturální plnění čokoládu a cukrovinky, takže sladkostí bylo doma pořád dost.
„Mám jednu vzpomínku na tetu, což byla tátova sestra. Na Vánoce jsme měli samozřejmě strašně moc čokoládových bonbónů na stromeček, a mohli jsme sníst cokoliv. Jen ne dvě čokoládové lahvičky. Ale samozřejmě zafungovalo kouzlo zakázaného ovoce, tak jsme se sestrou Jiřinou lahvičky rozbalili, napíchli a brčkem vysáli likér, co byl uvnitř. A naplnili je čajem,“ vypráví Jaroslav Minářik.
To byl mazec...
Když se podle něho pak stromek odstrojoval, tetička se těšila, jak si na lahvičkách pochutná. Byl to pro ni šok, když zjistila, že s nimi něco není v pořádku. „To byl tenkrát mazec,“ říká pan Minářik. Dodává, že už pak měli všichni čokolády a bonbónů až po krk a nikdo je v rodině už nechtěl jíst. A když vyklízeli v roce 1995 pozůstalost po tetě, snášeli z bytu ve třetím patře ještě několik kilogramů čokolády, kterou teta za léta ve fabrice nafasovala…“
Historie sladké značky
O vznik slavné čokoládovny Orion se zasloužili manželé František a Albína Maršnerovi. Už od roku 1886 se zabývali jako živnostníci v podstatě domáckou výrobou orientálních cukrovinek. V roce 1896 pak povýšili firmu na Továrnu na orientálské cukrovinky F. Maršner, což byla v zásadě malá dílna v Balbínově ulici, zařízená dvěma kotli, kde se vyráběl hlavně turecký med.
V roce 1901, aby získal potřebný kapitál k rozvoji, Maršner převedl svou továrnu na akciovou společnost pod názvem První česká továrna na orientálské cukrovinky na Královských Vinohradech. Došlo k velké expanzi firmy, následně začala stavba továrny na Korunní třídě, která byla dokončena v roce 1914.
Díky moderním strojům se podstatně zvýšila kvalita vyráběné čokolády a firma ji uvedla na trh pod novou značkou. Hvězdnou budoucnost jí měl přinést název Orion spojující ji s jedním z nejjasnějších a nejznámějších souhvězdí. Počet zaměstnanců se vyšplhal až na 1500, vyráběly se tady pochoutky, které známe do dneška, například Rumové pralinky, Banány v čokoládě, Kočičí jazýčky nebo Kaštany. Od roku 1928 už nesla firma název Orion, továrna na čokoládu. V Praze jí konkurovala firma Rupa, která vyráběla čokoládu a další sladkosti v Modřanech.
V dubnu 1947 byly čokoládovny RUPA i Orion znárodněny a začleněny do národního podniku Pražské čokoládovny. Výroba se z původního areálu Orionky na Vinohradech přestěhovala do Modřan, celý areál byl zbourán v roce 2008. Na jeho místě vznikla nová zástavba. Podobný osud potkal i modřanskou fabriku u Vltavy. Výroba byla přesunuta novým zahraničním vlastníkem do Olomouce, továrna zbourána a na jejím místě vyrostly bytové domy.
