Původní Opravárna vznikla před šesti lety jako on-line projekt. Funguje jako síť opravářů po celé zemi a lidé přes ně snadno mohou najít někoho, kdo jim opraví například rozbitý větrák. Inspirace přišla z Holandska, kde fungují tzv. repair café. V těch se lidé schází v komunitě, kam mohou nosit věci na opravu.
Na kamennou pobočku vznikla i crowdfundingová kampaň, kde se nakonec vybralo víc peněz, než potřebovali. Cílem je, aby sem mohl přijít kdokoliv tzv. z ulice. Lidé nosí běžné věci z domácnosti, jako jsou kávovary, větráky nabíječky nebo i třeba počítače. „Je to všehochuť,“ říká zakladatel projektu Jan Charvát. Projekt zatím živí hlavně firemní zákazníci, ale cílem je také podpořit kutilskou komunitu. „Snažíme se dělat také něco pro lidi. Zájem roste, ale velmi pomalu,” dodal Charvát.
Naučte se opravovat
Právě k tomu tu vznikl prostor pro veřejnost, kde si může kdokoliv přijít věci opravit sám. „Je to pro kutily, kteří nemají možnost mít doma kvalitní nářadí,“ popsal Charvát. Plánují se tu také workshopy, které mají lidem dát možnost osvojit si základy oprav hlavně elektroniky, jako je pájení nebo třeba jak poznat rozbité výrobky a propojit různé součástky.
Opravit se tu snaží v podstatě cokoliv. Podle hlavního technika Opravárny Daniela Pavláta se teď dá říci, že zatím chodí spíše starší lidé. Někdy přinesou i věci, které jsou už hodně staré a mají k nim nějaký vztah. „Například jeden pán přinesl mixér asi z roku 1920. Rozchodil jsem to, ale podmínečně,“ poznamenal. U takových věcí už je oprava docela oříšek. Problém ani není ani tak v tom, že by nešly rozebrat, ale že se na ně nedají sehnat součástky.
Chtějí změnit myšlení lidí
Zakladatel Opravárny stál také u vzniku neziskového projektu Opravme Česko, který má za cíl vzdělávat lidi k tomu, aby zbytečně nekupovali nekvalitní produkty . „Když jsme začali měřit data z našeho webu, tak byla opravitelnost výrobků kolem 40 procent a 60 procent se prostě vyhodilo,“ řekl Blesku.
Jak vlastně lidé mohou poznat, že nekupují něco, co opravit nelze? Na první pohled to úplně poznat nejde, ale jsou různé cesty. K tomu vzniklo desatero, jak poznat opravitelný výrobek. Napovědět může třeba to, zda je výrobek z plastu, z kovu nebo třeba jestli výrobek celý slepený. Jedním z hlavních kritérií, aby něco šlo opravit je možnost ho rozebrat a znovu složit.
Snaží se tu ale také působit na výrobce nebo na to, aby vznikla potřebná legislativa. Letos od začátku března začal platit tzv. zákon o ekodesignu, který nařizuje, že veškeré výrobky na evropském trhu musí být stoprocentně rozložitelné a zase složitelné. K tomu také musí výrobce dodávat po dobu 7 let od výroby náhradní díly. „Naším cílem je, aby existovalo něco jako štítky opravitelnosti, kde by bylo jasně napsané, zda jde výrobek opravit,“ uzavřel Charvát.
