Blíží se nám leden a s ním i konec roční rodičovské dovolené. V posledních třech týdnech jsem rozhodně nebyl příkladným otcem, hodně jsem pracoval, nechal Pepína koukat víc na televizi a nezabránil jednomu nepříjemnému zranění.
Byli jsme zrovna na hřišti a synek chtěl hrát honču. Snažil jsem se ho přesvědčit, ať se honí se zhruba stejně starou holčičkou, s níž venku mrzl další rodič. V běhu se Pepín na dívku podíval, ale už nesledoval prostor před sebou a narazil hlavou do dřevěného sloupku. Zpočátku jsem si říkal, že je to další z mnoha běžných nárazů, jenž jsme za rok absolvovali na desítky. Než jsem mu sundal čepici.
Barevné narozeniny
Pod ní se mu nad levým okem nafoukla boule velká jako jeho pěstička. Naštěstí byla na hřišti přítomná zdravotnice a hned nám dala několik rad! „Běžte domů a ihned bouli ledujte, sledujte, jestli se mu nemotá hlava, nezvrací nebo se mu chce spát. Pokud by se mu přitížilo, okamžitě jeďte na pohotovost. Bouli ledujte i v dalších dnech a rozhodně ho teď brzo nedávejte spát,“ rychle mi poradila.
Doma jsem Pepínovi pustil pohádky a ledoval mu čelo, bez televize by mě asi sežral. Naštěstí neměl žádné znaky otřesu mozku. Jenže boule mu na čele zůstala a zmenšovala se pomalu. Několik dní potom měl narozeniny a na všech fotkách mu hrálo všemi barvami to běžecké zranění. Přežitý názor, že podobné nehody se dětem stanou vždycky jen s chlapem, jsem tedy koncem roku stvrdil. A doma jsem zase od ženy slyšel: „No, co ti na to mám říct?“
Sníh studí
Praha se na jeden den dočkala sněhové nadílky, a tak jsem Pepíňáka vybavil zimními kalhotami a ukázal mu, jak se dělají a hází sněhové koule. To, že mohl po mně beztrestně házet sníh, ho samozřejmě absolutně nadchlo. Alespoň do chvíle, než zjistil, že sníh studí, začaly ho zábst ruce a s brekem se domáhal odchodu domů.
Zpět do muzeí
Když už se konečně otevřely muzea a galerie, vzal jsem Pepína na expozici Sluneční králové do Národního muzea. Po tolika týdnech bez návštěv jakéhokoliv výstavního prostoru se syn nedočkavě řítil chodbami muzea a v první místnosti výstavy bleskově oběhl všechny exponáty.
Pak už to bylo složitější, protože vázy, sošky, hieroglyfy jej už vůbec nezajímaly a tatínka nenechal ani dočíst popisky. Největší úspěch pak slavila televize s animovanou adaptací jednoho z nejstarších zaznamenaných příběhů lidské historie. Tu viděl snad třikrát a rozčiloval se, když jsem ho odtamtud odnášel pryč, protože muzeum už zavíralo. Takže milovníkům egyptské historie výstavu nedoporučuji s dvouletým dítětem.
V posledních týdnech pro mě nastala největší změna s chystaným návratem do redakce. Nabral jsem si mnohem víc práce a pozoruji na sobě, že i když jsem s Pepínem, tak už myslím na to, co ještě musím zařídit, a jsem nervózní, že nemám tolik času, kolik bych na práci potřeboval. Opustit pracovní shon byla na rodičovské jedna z těch nejlepších věcí. Najednou jsem si netahal pracovní starosti domů a jen občas kolegům vypomohl. Jenže teď se novinářský shon, který vlastně nikdy nekončí, vrací. A díky tomu roku, co mám za sebou, si uvědomuji, že to takhle prostě nejde a musím se naučit vypínat hlavu a telefon. Dva roky budou Pepínovi jen jednou.
