8°C
Hloubětín, Malešice, Lysolaje – to všechno jsou známé pražské lokality, jejichž historie a názvy se začaly psát už ve středověku. V případě Šešovic, které se měly nacházet zhruba v místech dnešních Hrdlořez, tomu není jinak. „Nejstarší historický doklad o existenci vesnice Šešovice je z roku 1325. Obec byla zanesena v soupisu majetku vyšehradské kapituly,“ uvádí letitý kronikář Prahy 9 Miroslav Kuranda v knize Městská část Praha 9: Hrdlořezy.
Je otázka, kde přesně
Ještě ve 14. století se v Šešovicích nalézaly dva hospodářské dvory, z nichž jeden vlastnil pražský měšťan Vojtěch z Dlouhé ulice. Zajímavostí také je, že historické zápisy pamatují zdejší krčmu, která vyplácela jakéhosi „kancléře královny.“ Krčma v Šešovicích údajně stávala dlouhá léta, poněvadž historikové se domnívají, že právě Šešovicemi a Hrdlořezy vedla jedna z důležitých obchodních stezek mezi Prahou a východem Českého království.
Otázkou ovšem zůstává, kde vlastně ležely? „Šešovice se měly rozkládat na silnici buď od Malešic do Olšan, či od Prahy do Hrdlořez, a obě vsi (Šešovice a Hrdlořezy – pozn. redakce) časem splynuly,“ píše Kuranda. „Někteří historici a historiografové sice odlišují polohu Šešovic a Hrdlořez, ale staví je do vzájemného sousedství.“ Ostatně nejasnosti se týkají i oné zmíněné krčmy, protože jedna taková, stejně významná, fungovala právě i v Hrdlořezech. Není tak vyloučeno, že šlo o jednu a tutéž.
Prokletá válka
Variant, proč ves zanikla, je více. „Podle historika Vacka existuje verze, že se Šešovice v 16. století přejmenovaly na Hrdlořezy,“ uvádí Kuranda. Název Hrdlořezy ovšem bývá v kronikách uváděn už v roce 1395. Pravděpodobnější tedy je, že se Šešovice spojily s Hrdlořezy, a obě vsi přijaly jednotný název.
Nejpravděpodobněji však zní verze, že Šešovice byly vypáleny do základů a neobnoveny, respektive že na jejich místě už vznikala ryze hrdlořezská zástavba. Na vině je 30letá válka, která „zavítala“ i do Prahy, a to konkrétně v podobě švédských vojsk. Osudným se Šešovicím měl stát poslední válečný rok 1648.
„V závěru třicetileté války byly Šešovice, podobně jako mnoho jiných okolních obcí, procházejícími švédskými vojsky zcela vypáleny,“ rozepisuje se Kuranda. „Po válce se již neobnovovaly a o podstatnou část jejich území se rozšířily touto válečnou pohromou ne tolik postižené Hrdlořezy. Rok 1648 je tedy poslední rok v dějinách Šešovic.“
Střídání majitelů
Nebyly to každopádně dějiny nezajímavé, zrovna jako ves. O její vlastnictví se v průběhu let dělili významné instituce, pražští měšťané i šlechtici. Původně Šešovice náležely vyšehradské kapitule, která o ně v důsledku husitských válek přišla. Šešovický dvůr pak vlastnil třeba jistý Sigmund Bradatý, který byl v letech 1442 až 1445 rychtářem Starého města pražského. Ves byla žádaná také z toho důvodu, že k ní přiléhala vinice.
V roce 1463 se dokonce zmiňuje i existence šešovické tvrze, která je rovněž zaniklou – ostatně Miroslav Kuranda píše, že poslední zmínka o její existenci se váže k roku 1465. „V dalších letech se Šešovice uvádějí již jen jako ves s dvorem a zájezdní hospodou,“ uvádí. Kdo další Šešovice vlastnil? Například „Brikcí Řehák z Květnice, znamenitý měšťan pražský, který jej prodal purkmistru, radě a obci pražské k záduší špitálu sv. Pavla za Poříčskou bránou,“ dozvídáme se od kronikáře.
