Málokterá událost v historie se udála přirozeně a bez přípravy. I v případě třetí defenestrace se na tom představitelé stavovské opozice čili šlechtici a měšťané, kteří byli jiného než katolického vyznání, shodli den předem. Jablkem sváru byl nejasný výklad Rudolfova majestátu, který v Čechách umožňoval náboženskou svobodu. Tím se stal trnem v oku jak Rudolfovu nástupci Matyášovi, tak i celému habsburskému dómu, který požadoval přísné lpění na katolické víře.

Když proto opoziční stavové chtěli záruku náboženských svobod, císař a český král Matyáš se k ní ústy svých místodržících vyslovoval rezervovaně a nezřetelně. Ještě hůře z toho pohledu vypadal i Matyášův nástupce Ferdinand Štýrský, který byl znám jako zanícený katolík bez ochoty ke kompromisům. Hrozilo, že svoboda vyznání bude v Čechách potlačena. To vedlo k inkriminovaným událostem z konce května, které pohnuly osudím dějin.

Jeden musí z okna ven... nebo rovnou tři

Vůdcem stavovské evangelické opozice byl Jindřich Matyáš Thurn. Byl to patrně právě on, „kdo se nikterak netajil myšlenkou, že stavové musí některé své nepřátele – v tomto případě místodržící – vyhodit z okna,“ líčí v knize Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého historik Jaroslav Čechura. Ponechme mu pro další líčení událostí slovo.

„A opravdu! Třiadvacátého května 1618 se stavové vydali na Pražský hrad. O tom, co mají v plánu, samozřejmě věděla pouze hrstka z nich. Oficiálně se šli osobně zeptat do kanceláře místodržících na jistý dopis panovníka,“ popisuje historik.

Před oběma místodržícími, Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a Jaroslavem Bořitou z Martinic pak čeští stavové přednesli obžalobu: „Poněvadž stavové jsou v tom v skutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele majestátu považováni bát, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky Království českého vůbec,“ a následně se šlo na věc. Stavové Bořitu „(…) a Slavatu vzali a po hlavě z kanceláře vyhodili.“

V roce 1618 došlo ke 3. pražské defenestraci. Zahájilo se tím stavovské povstání vůči Habsburkům.
V roce 1618 došlo ke 3. pražské defenestraci. Zahájilo se tím stavovské povstání vůči Habsburkům.
Autor: ČTK

Dodejme, že ta se nacházela ve druhém patře Ludvíkova křídla starého královského paláce ve výšce zhruba 16 metrů. Oba místodržící pak následoval i písař Filip Fabricius. K překvapení přihlížejících všichni tři pád přežili a z místa utekli. „Nebylo to tím, jak se traduje, že dopadli do »měkkého«, na hromadu hnoje nebo odpadků,“ upozorňuje Čechura. „Jejich pád směřoval na tvrdou skálu, ale pomohl jim soudobý oděv a svažitý terén.“

Kostky jsou vrženy

Co následovalo, bylo nabíledni. Císař i jeho následovník se o události dozvěděli ještě téhož měsíce. „Habsburkové byli těmito událostmi poněkud zaskočeni,“ vysvětluje Čechura. Aby také ne. Začalo české stavovské povstání a první fáze Třicetileté války, do které se pozvolna zapojila celá Evropa, a ve které našlo smrt až několik milionů mužů i žen. Než k ní došlo, stavové se začali poohlížet po novém panovníkovi, který by byl nakloněn myšlence náboženské svobody.

Tak se přihodilo, že si čeští stavové v srpnu roku 1619 zvolili králem třiadvacetiletého Fridricha Falckého, od něhož očekávali div ne zázraky. „Žádného způsobnějšího k regimentu a způsobu nynějšímu toho zarmouceného Království českého nenalézá,“ uvádí Čechura řeč Václava Viléma z Roupova, kterou za Fridricha Falckého orodoval. „Dá-li pán Bůh, že králem a pánem naším bude, bude se moci i jazyku našemu českému naučit.“

Mnoho času Fridrichu Falckému „pán Bůh“ k tomuto bohulibému záměru nedopřál. Korunován svatováclavskou korunou byl sice 4. listopadu 1619, ale poněvadž se těší přezdívce Zimní král, je patrné, že na Pražském hradě se neohřál dlouho.

Přišel 8. listopad 1620, bitva na Bílé hoře, prohra českých stavovských vojsk, uspěchaný útěk Fridricha za hranice a konec stavovského povstání. Konec snah šlechticů a měšťanů, kteří oba místodržící spolu s písařem svrhli z oken starého královského paláce. Osud mnohých pak skončil na popravišti Staroměstského náměstí nebo v emigraci. A Ferdinand II. se mohl těšit na svou sedmnáct let trvající vládu.

Co na to Pražané?

Pod pojmem „Praha“ se tehdy rozuměl Pražský hrad, Malá Strana, Staré a Nové Město pražské. Zdaleka nedosahovala takových rozměrů, jaké dnes můžeme spatřit. Přesto se jednalo o velkolepou evropskou metropoli doby, ze které své reprezentativní sídlo učinil Rudolf II. Obývalo ji tou dobou zhruba 60 tisíc obyvatel, což je zhruba tolik, kolik má dnes Praha 9.

Pražané v té době nebyli úplně spokojeni s nastalou situací. Dokonce před defenestrací byla po pražských kostelích veřejně čtena výzva o tom, že jsou protestantští stavové nespokojení a mají se k činu. Samozřejmě o defenestraci ve výzvě nebylo ani slova. Kdyby ano, sotva si lze představit, že by k ní došlo. Na druhou stranu, ne každý obyvatel Prahy byl protestant, ne každý toto jednání schvaloval.

Celkovou atmosféru oněch událostí však nejlépe popisuje svědectví z podzimu roku 1619, kdy se konala korunovace Fridricha Falckého. „Na trase příjezdu krále lemovalo ulice na čtyři tisíce měšťanů všech měst pražského souměstí,“ líčí Čechura. Po korunovaci „následovalo zvonění a střílení po celé Praze. V kašně na hradním nádvoří teklo červené i bílé víno, přítomnému shluku lidí se rozdával chléb.“ Podobné upřímné slavnostní veselí se v Praze dlouhá léta poté nekonalo.

Fotogalerie
7 fotografií