Dlouhá etapa po konci světové války až do sametové revoluce nebyla pro pražskou architekturu rovnou dálnicí. Chod ve státě a vývoj v architektuře se podřizoval uvolňování politických poměrů nebo jejich utahování. Podle kurátorky sbírky architektury Národní galerie v Praze Radomíry Sedlákové na realizované stavby mělo také vliv, zda projekt získal finance ze státního rozpočtu. Nemalou roli hrály i tehdejší stavební firmy, které se samy rozhodovaly, jaké stavby vzniknou. Kvůli plnění plánu ale často sáhly po jednodušších projektech.

Vývoj pražské architektury druhé poloviny 20. století začal poměrně špatně: „V poválečných letech do roku 1948 architekti předpokládali, že budou pokračovat v tom, co začalo za první republiky. Praha bude moderní funkcionalistické město,“ říká kurátorka. Jenže přišel rok 1948 a s tím se na dlouhá léta změnila i tvář pražské architektury. Přibližně devět let vládl architektuře monumentální socialistický realismus, který se navracel k renesanci a klasicismu.

Mrakodrap u Rudolfina

V této době vznikl podle Sedlákové asi nejhorší návrh, který měl na svědomí Jiří Kroha. Podle dochované dokumentace z roku 1953 se měl na dnešním náměstí Jana Palacha tyčit mrakodrap. Na levé straně by zůstala budova Filozofické fakulty Karlovy univerzity a na pravé straně by byla její přesná kopie. Z návrhu naštěstí sešlo.

Návrh mrakodrapu z roku 1953 na dnešním náměstí Jana Palacha od Jiřího Krohy
Autor: Ze sbírek Národní galerie Praha

Ze stejného roku pochází i podklady na vládní hotel v Myslbekově proluce mezi Ovocným trhem a Spálenou. K Ovocnému trhu měl dokonce směřovat zadní vchod, aby se do hotelu mohli čelní představitelé režimu a jejich hosté dostat nepozorovaně.

Pyramidy v Holešovicích

Po bruselském EXPU v roce 1958 začíná československé architektuře svítat na lepší časy. V Holešovicích si přál mít dvě netypické stavby i milovník pyramidového tvaru Josef Havlíček. Na Letné nakreslil v roce 1959 barevný Parkhotel. O rok později měla tvar pyramidy i radnice Prahy 7. Ani jeden z návrhů se nedočkal realizace.

Staroměstská radnice

Od roku 1965 do 1972 mluví Sedláková dokonce o zlatém času architektury, kdy vznikají i ojedinělé návrhy na dostavbu Staroměstské radnice. Radomíra Sedláková lituje, že projekt Ladislava Vrátníka a Jaroslava Šusty se nerealizoval. Nebýt vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, mohli bychom mít skvostnou novou Staroměstskou radnici: „Byly tehdy dokonce zpracovány prováděcí projekty, které skončily v listopadu 1968,“ prozrazuje Sedláková.

Podívejte se na rozhovor s kurátorkou Radomírou Sedlákovou. Dozvíte se víc o Národní galerii na Letné nebo o návrhu na obnovu Barrandovských teras:

Neúspěšné architektonické návrhy socialismu zůstaly po roce 1989 v soukromých sbírkách architektů nebo zapomenuté v archivech. Podle Sedlákové se ale často jednalo o velmi dobrá řešení a mnohdy je obrovská škoda, že ke stavbě nedošlo.

Fotogalerie
21 fotografií