Narodil se v roce 1917 v chudé řemeslnické, dělnické rodině v Týnu nad Vltavou. Od dětství měl však bystrou hlavu a díky svým schopnostem pokračoval na studia na gymnázium v Českých Budějovicích. Odtud se dostal až do Prahy na práva Karlovy univerzity. Byl vždy velmi pozitivní a skromný: „Doktor Čermín měl také schopnost rychle navazovat přátelské styky, což ho provázelo celý život a na každém kroku a ve všech situacích,“ vysvětluje monsignor Petr Piťha.

Neopustím kamarády

V Praze dokonce 15. listopadu nesl rakev studenta Jana Opletala, který podlehl zraněním během protinacistické demonstrace. O dva dny později se stala událost, která mu změnila život: „Odpoledne sedmnáctého listopadu 1939 radil starší Karel Jakubovi, aby přespal u něj, protože se něco chystá. Gestapo udeří na koleje. Mladý Čermín to odmítl s tím, že neopustí své kolegy. To je typické pro dobrého velícího důstojníka,“ odmlčel se Petr Piťha a dodal: „Stálo ho to tři a půl let koncentráku, odkud se dostal díky prezidentu Háchovi,“ vyprávěl Piťha.

Do koncentračního tábora Sachsenhausen s ním putovalo dalších 1200 studentů: „Zčásti to bylo strašné životní období. Až tak, že jednou zvažoval, že by skočil do drátů pod elektrickým proudem,“ prozrazuje dcera Markéta a dodává: „A pak si uvědomil, že by maminka plakala.“ V koncentráku si vytvořil přátelské vazby s dalšími studenty, a když je postupně propouštěli, zapojili se do protinacistického odboje. Za jejich pomoci se šířily důležité zprávy.

Další nesvoboda

Po válce byl mimo nebezpečí jen krátce. Po únorovém převratu v roce 1948 byl v hledáčku komunistů. Unikl sice velkým procesům, ale stejně byl ve zkonstruovaném procesu obviněn za velezradu a měl si odsedět šest let. V roce 1958 byl propuštěný, ale neměl domov, nemohl najít práci a jeho žena spáchala sebevraždu. Podle Piťhy ho zaměstnali jako pomocného dělníka a tehdejší ředitel závodu o něm prohlásil: „Dejte ho na nejrizikovější místo, když zahyne, nevadí.

Video
délka: 00:40.14

Slavnostní odhalení a vysvěcení pamětní desky. Jiří Marek

Nikdy nelenil

V době pražského jara mu bylo padesát, to byl konečně rehabilitovaný a zbaven viny. Nakonec se přece jen dočkal klidu, s novou ženou se mu narodila dcera a zabydlel se ve Slatině na Plzeňsku: „Za pár měsíců už se znal s celou vesnicí,“ prozrazuje Piťha. I v důchodu neúnavně pracoval a zasloužil se o rehabilitaci Svazu protifašistických bojovníků a také o rozvoj Svazu politických vězňů. Od roku 1991 byl předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu a za svou činnost obdržel v roce 1996 třetí Řád T. G. Masaryka. A co ho podle jeho dcery drželo v těch nejtěžších chvílích při životě? Nezdolná víra v boha.

Fotogalerie
6 fotografií