Na Václavském náměstí k pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce položili květiny političtí představitelé Česka, Polska a Maďarska. Společně vzdali hold jejich památce. Po pietním aktu se přesunuli do budovy bývalého Federálního shromáždění, dnes nové budovy Národního muzea, kde svými proslovy zahájili filmově-diskusní večer „Slyšte můj křik“.
Během večera vystoupil český historik, expert na polsko-české vztahy a problematiku živých pochodní Petr Blažek, polský historik Jan Draus a maďarský kulturolog a bývalý disident Csaba G. Kiss. Večer se konal v rámci projektu „sPOLeCZně: připomínka polsko-českých výročí 1918–2018“, jehož hlavním organizátorem je Polský institut v Praze.
Historický mezník
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 představovala významný mezník v dějinách celé střední Evropy. Pro mnohé svobodně smýšlející Poláky a Maďary byla účast armád jejich států v invazi velmi bolestivým prožitkem.
Právě tato skutečnost vyburcovala polského občana Ryszarda Siwiece k radikálnímu protestu: upálil se 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí a stal se tak prvním z řady „živých pochodní“, které svými činy chtěly upozornit na nespravedlnost komunismu a dopady sovětské nadvlády nad naším regionem.
Ryszard Siwiec, Jan Palach, jeho maďarský následovník Sándor Bauer a také další „živé pochodně“ z let 1968–1969 tak mohou být symbolem nové solidarity mezi středoevropskými národy, rodící se jako reakce na sovětský útlak.
