Vznik legendárních nádražních restaurací se váže k rozvoji železniční dopravy v 19. století. V každé významné nádražní budově tehdy nesmělo chybět místo s teplou kuchyní a studeným pivem. O 150 let později to ale vypadá, že zastrčené podniky vymizí úplně.
Nejhorší lokál v Praze
Lepších časů se bohužel nedožily legendární výčepy u nádraží ve Vysočanech, Bubenči nebo na Masarykově nádraží. Poslední jmenovaný patřil podle redaktorů serveru Vágus.cz, který mapuje české nádražky, ke špičce. Bistro Flip bývalo podle nich pouze pro otrlé: „Je to ta nejopravdovější nádražka všech nádražek,“ hodnotili v roce 2014 na webu pověstný lokál.
Vyskytovali se v něm totiž největší živlové z celé Prahy a pivo se tam pilo výhradně z lahví. Přesto - nebo právě proto mělo toto špinavé a zanedbané místo svérázné kouzlo. V září 2017 Flip zavřeli a na jeho místě vyrostla další kavárna. Takový osud potkal i řadu dalších.
Kaiser sem kouká z oken
Nádražních podniků v hlavním městě rapidně ubývá - často musí ustoupit „modernějším“ podnikům, likviduje je ale i postupné zvyšování nájemného. Posledních několik legend se svéráznou a nostalgickou atmosférou, díky níž se štamgasti vracejí, se ale stále drží.
Slavnou minulostí se může chlubit restaurace Oáza na Smíchovském nádraží. Letité stánky v areálu pomalu končí, posledním na mušce bylo na začátku letošního srpna občerstvení na třetím nástupišti. Prostorná Oáza s výhledem na vestibul přes to všechno stále drží.
„Restaurace tu funguje od nepaměti. Pro cestující jsme něco jako křižovatka. Když třeba čekají na vlak do Berouna, tak se zastaví na jedno. Na pivo sem chodil třeba Ivan Martin Jirous alias Magor, ale hlavně Oldřich Kaiser, než přestal pít. Měl to k nám blízko,“ říká výčepní Kamil a ukazuje prstem na protější dům: „Bydlí támhle naproti s Dášou Vokatou,“ vysvětluje a točí další pivo. Na stěně visí dres fotbalové Sparty.
Radotínský pamětník
Radotín je podle výčepního Karla Suchánka taková malá vesnice. Všichni znají všechny. Restauraci Na Nádraží provozuje již čtyřicet let a za tu dobu jsou tu někteří hosté jako doma. Interiér všechna ta léta pamatuje. Všude jsou nějaké cedule a předměty, co se po těch letech nastřádaly. Každý kout hospody pak patří jednomu fotbalovému klubu. Spartě, Slavii, Dukle a Bohemce. „To si tak vyrobili sami štamgasti,“ směje se hospodský Karel Suchánek.
Po chvíli hovoru se svěřuje o prosperitě podniku: „ Na úplném začátku jsem platil za rok tolik, co dám dneska za jeden měsíc. Situace se pořád zhoršuje, ale nějak bude,“ říká smířlivě.
Nezapomenutelné porce
Strach o budoucnost mají i v Hostivaři. V září 2015 se v městské části otevřelo nové nástupiště a vlaky od té doby zastavují asi sto metrů od původní a nefunkční budovy. A to je kámen úrazu.
Podle černovlasé číšnice, která si nepřála být jmenovaná, to výrazně uškodilo Restauraci U Hostivařského nádraží. „Dřív se cestující stavili třeba na limču nebo pivo, když čekali na vlak. Teď už ne, když jsme dál,“ povídá smutně. Přitom nádražka tu stojí od šedesátých let, má vlastní zahrádku a přes obědy se tu vaří.
Dlouholeté vysoké návštěvnosti se naopak těší Nádražní restaurace Braník. Podle místního Pavla Bílka ještě nezažil, že by v restauraci nikdo nebyl. Můžou za to podle něj pověstné porce za rozumnou cenu a levné pivo. „Já osobně nemám šanci sníst tak plný talíř. Kvalita to není světoborná, ale na nádražku je to dobré,“ popisuje místní kuchyni Bílek.
chodili jsme do ni s tatou nez se jelo na hriby, po prijezdu taky, to patri k ceste vlakem jako maslo na chleba 
Pro decko limonadu, pro nas pivo 
