14°C
V době »elektrické« nahrazují lidskou sílu stroje, jsou přesné a zvony znějí vždy, i když třeba zvoník dostane chřipku. Podobně je to i v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Z jeho věže se s pravidelností ozývají čtyři větší a tři menší. Jejich strážcem je 465 let starý zvon Marie. Na jeho rozeznění však musejí nastoupit tři silní chlapi.
Nejprve se musejí po 186 schodech dostat nahoru do věže, tam mají přístup právě jen zvoníci a kostelník, turistům je vstup zapovězen. „Zvon Marie dostal jméno podle kostela, Týnský chrám je totiž jen lidové pojmenování pro kostel Panny Marie před Týnem,“ vysvětluje zvoník Ondřej Boháč.
Hej rup, hej rup, celou minutu tahají za silná lana, než skvost, po Zikmundovi v katedrále sv. Víta na Pražském hradě druhý největší v Praze, vydá první tón. Pak je slyšet třeba až na Petříně, Letné či Vítkově. Tedy až čtyři kilometry daleko!
Jaký musí být správný zvoník? „Především na to musí mít čas, zvoní se hlavně na svátky, a to i několikrát denně. Nutná je taky fyzička a hudební sluch i cit pro rytmus,“ vyjmenovává Boháč. Právě pravidelné tahání za lana ve správném taktu je podle něj velmi důležité. Chlapi proto spolu musejí být »sehraní«.
Na historický kus se zvoní jen při speciálních příležitostech. „Slyšet ho bude zase až 28. září,“ prozradil Boháč.
Pukne srdce, přijde pohroma
Pověst říká, že když pukne srdce zvonu, stane se neštěstí. Nejčastěji se vztahuje na Zikmunda v katedrále sv. Víta. V jeho případě se to v moderní historii potvrdilo. Když puklo v roce 2002, začaly pustošit republiku ničivé povodně.
Ulil ho Jaroš
Zvon ulil Tomáš Jaroš z Brna (asi 1500 až 1571), jehož dílem je také největší český zvon Zikmund i zpívající fontána v Královské zahradě na Pražském hradě.
Video: Rozhovor o Marii Amélii a Parmě
Rozhovor o Marii Amélii a Parmě Jiří Marek
