První kytaru dostal Zbyněk Jaroš od rodičů ve dvanácti letech. Místo intenzivního tréninku ale skončila ve skříni. „Pak přišla střední. Místní debil se naučil tři akordy a byl králem mejdanů. Tak jsem si řekl, že když to může zvládnout on, tak já taky. A za tři měsíce jsme měli první koncert s kapelou,“ směje se Jaroš.
Od té doby se ve hře na kytaru zdokonaloval. V 80. letech účinkoval v mnoha kapelách. Vždycky se snažil aspoň trošku do jejich repertoáru propašovat milované ‚Stouny‘. „Já jsem je měl vždycky rád, ale ze začátku to bylo z takového hloupého důvodu. Jak byli všichni sparťani, tak já musel být slávista. Když měli všichni rádi Beatles, já zase Rolling Stones,“ popisuje kytarista.
Celoživotní láska
Celoživotní láska naplno propukla na silvestra v roce 1973. „Poprvé jsem viděl klip Angie, to bylo něco,“ vypráví Zbyněk Jaroš. Zvrat v jeho kariéře přišel v druhé polovině 80. let. „Dozvěděl jsem se, že v Praze je kapela Rolling Stones revival. Byli prý velmi dobří a zpěvák byl Jaggerovi dokonce podobný. Snažil jsem se je vystopovat, ale bylo to těžké,“ vzpomíná Jaroš a vytahuje kroniku Rolling Stones revival.
Našel je až v roce 1988 a stal se českým Richardsem. S revivalem pak intenzivně trénoval a z magnetonových pásků odposlouchával své party. „Hudba Rolling Stones je geniální v instrumentaci. Beatles mají oproti nim častěji ve svých kytarových partech chyby. U Stounů se to vůbec nezdá, ale v jejich hudbě jsou velmi důležité drobné detaily. Kupříkladu akcent na bicí rozhoduje o tom, jestli to bude podobný Stounům, nebo jiná písnička,“ vysvětluje a bere do ruky kytaru.
„Poslouchejte, proč je Richards génius,“ říká a ukazuje několik hmatů na kytaře: „Nedokázal bych asi vyjmenovat nikoho dalšího, kdo tolik rozumí kytaře a jejím možnostem. Stíhá ve složitých pasážích hrát volné struny, což běžný kytarista nezvládá. A takových vychytávek má Richards spousty. V tom je strašný inovátor, ale lidi ho znají z úplně jiných důvodů.“
Koncert na Strahově
Po sametové revoluci do Prahy konečně přijeli opravdoví Rolling Stones z Británie. „Stál jsem na Strahově pod pódiem a jakmile zahráli první tóny ‚Start me up‘, uvěřil jsem, že komunismus padl. To byl neuvěřitelný zážitek,“ vzpomíná hudebník na legendární vystoupení. A ujít si pochopitelně nenechá ani to letošní: „Vezmu si na něj svoje speciální triko a půjdu co nejblíž pod pódium, ať jim dobře vidím pod ruce,“ popisuje přípravy.
Velký zlom v životě českých Stounů nastal v 90. letech. Před revolucí měli podle Jaroše tři sta věrných fanoušků, kteří za nimi jeli na koncert kamkoliv. „Hlavně jsme poskytovali muziku, která nebyla běžně dostupná. Člověk v obchodě nekoupil LP Stounů. A najednou byla 90. léta, začala cédéčka a lidé přestali jezdit,“ mluví o těžké chvíli kapely, kdy to dokonce vypadalo na rozpad.
Velký návrat
Do sestavy se v roce 1992 vrátil jeden z původních členů a rázem se všechno změnilo. „Začali jsme docela vydělávat a měli jsme najednou klávesáka a dechovou sekci. Zněli jsme jako opravdoví Stouni. Přes léto jsme měli pátky a soboty v Lucerna Music Baru. Když jsme dostali tu nabídku poprvé, říkal jsem si, že se zbláznili. Že druhý den už nepřijde ani noha. V pátek bylo plno a v sobotu bylo ještě víc narváno,“ směje se Jaroš a ukazuje tehdejší plakáty.
Záznam z koncertu „českých Stounů“ Rolling Stones Revival Prague
V roce 1996 se skoro ze dne na den všechno změnilo a lidé zase přestali chodit. „Ptal jsem se na důvod jednoho kamaráda, odborníka v hudbě. Ten mi to jednoduše vysvětlil. Na podzim v devadesátém šestém přišlo do Česka techno,“ říká Jaroš. Od té doby vystupují pražští Stouni méně, ale koncerty si stále užívají.
