9°C
Rozezněly se tehdy sirény. Jako puberťák si z toho nejprve dělal legraci. „Máma ze mě byla zoufalá. Byl jsem rošťák a do krytu se schoval na poslední chvíli,“ vzpomíná a přiznává, že řada lidí sirény podceňovala. „Někteří se dokonce běželi podívat na střechy domů,“ vysvětluje. Bombardování podle něho trvalo jen chviličku. „Málokdo si dnes umí představit, co jsme viděli, když jsme vylezli ven. Byla to hrůza. Rozvaliny, mrtví,“ vypráví o 14. únoru 1945 Oldřich Kocourek.
Jako malý kluk se podílel na pomoci ostatním. „Kdo mohl, šel. Byli jsme tak naučení,“ vypráví.
Už tehdy lidé věděli, že bude konec války. „Tatínek říkal, že bombardování je hrozná sviňárna. Chystal se konec a spojenci, volové, sem hodili bomby. Prej aby si odlehčili... Naprosto zbytečně tak umírali lidé,“ kroutí hlavou ještě dnes Oldřich Kocourek.
