8°C
Pod Orlojem se pomalu vylidňuje a lidé u Skautského institutu vychází ven s karimatkami a spacáky. Akce „Noc venku“, která celý večer probíhala s workshopy, živou knihovnou a koncerty uvnitř v teple budovy, se chýlí s půlnocí k závěru a k samotnému hřebu večera, na který se těší jen ti nejodvážlivější. Z několika stovek návštěvníků se nakonec k sebetrýznění rozhodne jen dvacítka nadšenců, kteří mají chuť zažít si, čím by si prošli v listopadových chladných nocích v Praze na ulici jako bezdomovci. Podobné večery přitom dnes a denně zažívá na dva tisíce lidí v metropoli, kteří přišli o střechu nad hlavou.
Spaní na ulici ale není jen tak. Nesmíte nic podcenit, abyste neprostonali další dny v horečkách. Letos v zimě už umrzlo sedm lidí. Lehnout si jen tak do spacáku na chladnou zem tedy nepřipadá v úvahu. Důležité je si pod sebe dát karimatku. Ale ani tohle nestačí. Měkká karimatka neizoluje chlad, který stoupá od dlažebních kostek, a tak je nutnost dát si pod ni karton. Není tak divu, že se zde kartony rázem staly nedostatkovým zbožím. Někteří jednonoční bezdomovci si pod sebe lišácky dávají hned několik vrstev.
Sněhulák, co mrzne
Rukavice, legíny, punčocháče, tílko, tričko, dva svetry, kabát a dvě šály, čepice a teplé ponožky. Člověk si připadá jako sněhulák, ale hezký vzhled a oslňování lidí jde stranou. Veškerý obsah igelitky, kterou celý večer třímáte v ruce, jako to nosí lidé bez domova, máte na sobě. Boty si dle rady dáváte pod sebe. „Doporučuji na botách rovnou spát, aby vám je nikdo neukradl,“ radí bezdomovkyně Ivanka vydechujíc páru z úst, která naznačuje, že se teploty v dnešní noc blíží nule. A tak boty slouží společně s igelitkou jako tvrdší polštář. Do chladného přespání se vrhá za bezdomovce jen ona a její manžel Václav, kteří od začátku radili, jak přežít.
Promrznutí na kost
V moment, kdy se člověk přestane hýbat, začíná vnímat každičkou část svého těla. Po pár minutách už víte, že jste podcenili ponožkovou výbavu a že vás i přes dvě vrstvy (kartonu a karimatky) začínají zábst záda. Krabičák by v tomto případě přišel k duhu, napadne vás, když myslíte jen na prokřehlé prsty na nohou, které vám nedovolí usnout. Naštěstí v rámci této akce po jedné hodině přichází zahřátí v podobě horkého čaje a polévky.
Zachumlání se do spacáku jako do kokonu pak nabízí šanci zavřít oči a takřka nerušeně usnout, zatímco kolem prochází hloučky turistů a klevetících lidí. Pocit mrazu nepolevuje. Naopak s rostoucí únavou se navyšuje. „Kdybych tak měla psa, který by mě zalehl,“ probíhá člověku hlavou. A tak ležení nakonec připomíná spíše plechovku se sardinkami, kdy se po další hodině lidé k sobě podvědomě přiblíží jen proto, že z druhého člověka možná sála poslední kousek tepla.
Pocity v průběhu času:
23:30 Oblékám si všechny svršky - od tílka, přes dvě trička, dva svetry a kabát. Vypadám jako sněhulák.
00:00 Vycházím ven a je mi teplo. Mám pocit, že jsem oblečení nepodcenila. Právě naopak. Ještě mě napadá, zdali bych si nějaký kus ošacení nesundula, abych se mohla hýbat.
00:20 Jsem zachumlaná do spacáku a povídám si s dalšími odvážlivci. Začínám pociťovat chlad a přemýšelt o krabičáku jako dobrém příteli do zimy.
01:00 Po hodině mě začínají pořádně studit prsty na nohou. Jako kdybych chodila bosá po ulici. Že já jsem si nevzala teplejší ponožky. Nohy si zabaluji do druhé šály, kterou jsem si s sebou vzala.
01:30 Počasí se sice nemění, teploty by neměly klesat, ale moje tělo to vnímá úplně jinak. Snažím se jako v kokonu vydýchat si prostor.
02:15 Držím, abych nebyla srab, ale modlím se za to, abych si z noční výzvy neodnesla zápal plic.
03:30 Celou noc nezvládám. Chodidla mám jako led a začínám pokašlávat. Kdybych tady tak měla psa, který by si na mě lehl. Je na čase se pomalu zvednout.
04:00 Odcházím s pocitem, že si musím doma připravit horký čaj a horkou vanu. Kašel neustává a já mám asi přece jen zaděláno na zážitek, který překoná jeden večer.
Proč nejdou do azyláku?
Asi si kladete otázku, proč se bezdomovci nevypraví do azylového centra, kterých je v Praze hned několik. Jsou tací lidé, pro které současné ubytovací služby nejsou nastaveny. „Ne každý dokáže bydlet v přeplněném azylovém domě z důvodu ztráty soukromí, nebo díky tomu, že je pro něj problém soužití s ostatními spolubydlícími. Další bariérou je prostě fakt, že zde nemáme ubytovací služby po páry nebo pro lidi se psy, případně pro lidi chronicky závislé na návykových dávkách, kteří již potřebují speciální pobytové zařízení (např. Domy se zvláštním režimem, kterých je žalostně málo),“ prozradil Jakub Marek z organizace Bezdomovci, lidé jako my, která akci pořádá.
Akce zároveň nesla podtitul Nerušit. A to ne jen tak náhodou. Toto shromáždění upozorňovalo na fakt kriminalizace bezdomovectví, tedy snahy vytlačit lidi bez domova z určitého území.
Za KSČ něco tak bídného neexistovalo, lidé bydleli, cigoši pracovali!!! Ono i s tou demokracií od tud po tuď. Pro zlodějské megaře je skvělá doba i pro politiky ale co ostatní??????
