Novou životní šanci nabízí mladým lidem projekt S námi domů. Zapojilo se do něj celkem už 12 mladých lidí, kteří chtějí už opustit dětské domovy či pěstounskou péči a vyzkoušet si ostrý vstup do reality všedního života.
Startovací byty jsou vybaveny základním nábytkem a ledničkou. Mladí lidé v nich platí 50 procent nájmu. Nakládat s penězi jim pomáhá spolupracující sociální pracovník. Jeden tréninkový byt si pronajímá přímo Dětský domov Havířov.
Míša: S otčímem to nešlo
Právě v tréninkovém bytě bydlí už rok Michaela Bačová. Přišla sem z dětského domova. „Táta od nás odešel, když jsem byla ještě malá. Moje mamka si později našla špatného přítele, se kterým jsem nevycházela,“ vylíčila studentka Míša.
Pracovnice Dětského domova Havířov Žaneta Maroszová pomáhá Míše v nové životní etapě. Michal Charbulák
„Proto jsem ve 14 letech začala chodit za školu, chtěla jsem z domova pryč. Zasáhla sociálka, šla jsem na půl roku do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a poté už do dětského domova. Byla jsem ráda, cítila jsem se tam lépe,“ přiznala.
Chce pomáhat dětem
Teď už Míša ví, jaká bude její budoucnost . „Chtěla bych být zdravotní sestra na dětské onkologii. Už mám výuční list na ošetřovatelku a teď studuji zdravotní školu v Karviné. Chtěla bych pomáhat dětem,“ řekla.
V současnosti se vídá jen s maminkou. „S taťkou ne. Vím sice, kde bydlí, ale nevídám se s ním. A s přítelem od mámy taky ne,“ uzavřela.
Nikolas: Táta hodně pil
Lehké to v dětství neměl ani Míšin kamarád Nikolas Hopko. „Táta byl alkoholik, rodiče naši situaci nezvládali. Bylo mi 15 let, když jsem se dostal do dětského domova,“ přiblížil svůj příběh.
„Byl jsem potom nějakou dobu v pěstounské péči, ale tam jsem se už necítil dobře, proto jsem se rozhodl přihlásit do projektu S námi domů,“ dodal.
I on tak dostal šanci postavit se na vlastní nohy. „Poté, co mě vybrali, můžu říct, že jsem spokojený a šťastný,“ neskrývá mladík.
Táta nabídl pomoc
V současnosti se učí na karosáře, ve škole má možnost získat svářečský a řidičský průkaz. „Praktické a písemné zkoušky mám za sebou, chybí jen splnit ústní a mám hotovo,“ těší Nikolase.
Své rodiče vídá málokdy a když už, tak se potkává spíše s otcem. „S mamkou je to těžké, jednou má dobrou náladu, jindy vůbec. Tátovi je všechno, co se stalo, líto. Řekl mi, že kdyby se něco přihodilo, tak mi pomůže,“ doufá Nikolas.
